Skrytá podoba migrace

Žádná statistika nedokáže nikdy postihnout konkrétní lidské osudy, které se za anonymními statistickými čísly skrývají. 

Navíc jsou tyto statistiky už ve chvíli svého zveřejnění překonány zatím nespočítanou realitou. Statistická data ale dávají možnost podívat se na realitu z odstupu a zamyslet se nad vývojem hlouběji, než to umožňuje každodenní zpravodajství chrlící množství detailů. Tak například červnové statistiky Eurostatu uvádějí, že z 185 000 žádostí o azyl podaných v zemích EU za první čtvrtletí letošního roku tvořily více než polovinu žádosti Kosovanů, Syřanů a Afgánců. Zaujalo mne, že jsou speciálně zmiňováni obyvatelé Kosova. Uvědomila jsem si, že vlastně stále mluvíme jen o migrantech mimoevropských a vůbec nehovoříme o migraci vnitroevropské ze zemí mimo EU. Pak vidíme, že jen v Německu požádalo od začátku letošního roku o azyl 21 tisíc žadatelů z Kosova, 14 tisíc ze Srbska, 7 tisíc z Makedonie, 4 tisíce z Bosny a Hercegoviny a patnáct set z Černé Hory, tedy celkem téměř 50 000 ze zemí bývalé Jugoslávie. K tomu je třeba asi ještě přičíst 20 tisíc žadatelů z Albánie. Také v souvislosti s těmito údaji Berlín tvrdí, že EU reaguje na uprchlickou krizi v Evropě příliš pomalu a snaží se, aby všechny balkánské země dostaly v EU statut takzvaných bezpečných zemí. V takovém případě by totiž německé úřady mohly všechny tyto žádosti šmahem odmítnout. Ovšem je třeba se ptát, proč země bývalé Jugoslávie a celý Balkán nejsou za bezpečné považovány odedávna. Byla právě SRN a její politici, kdo počátkem devadesátých let velmi aktivně spoluusilovali o co nejrychlejší rozbití Jugoslávie, a když se USA o něco později rozhodly donutit Srbsko k poslušnosti bombardováním, byla to opět Spolková republika, která se za tuto politiku postavila a získávala pro ni podporu v NATO. Přitom za 78 dnů bombardování NATO muselo ze svých domovů uprchnout téměř 800 tisíc Albánců a 100 tisíc Srbů. Totéž platilo, když bylo Srbsko o několik let později donuceno nechat si líbit odtržení Kosova. Nikoho z německých politiků přitom tehdy nezajímalo bezprecedentní porušování mezinárodního práva a z toho vyplývající rizika a důsledky nestability regionu. Avšak nebyli to jen němečtí představitelé, ale i čeští politici, kteří se aktivně podíleli na vytváření budoucích problémů. Vláda Miloše Zemana se sice aspoň chvíli pokoušela vzpouzet použití zástěrky NATO k bombardování Jugoslávie, ale na politické scéně nebyla nouze o zanícené obhájce bombardování civilních cílů, jeden z nich pro ně dokonce vymyslel absurdní termín humanitární. Když pak o osm let později vyhlásilo Kosovo samostatnost, tak ho česká vláda na nátlak ministra Schwarzenberga uznala i proti vůli Poslanecké sněmovny. Dokonce se tak stalo na mimořádném zasedání konaném na území, které muselo Československo v roce 1938 odstoupit na základě Mnichovského diktátu. Že by náhoda, nebo jen Schwarzenbergův zvrácený smysl pro symboliku? Nechci samozřejmě tvrdit, že si německá vláda může za situaci sama. Chci jen upozornit na neuvěřitelné pokrytectví, kterého jsme svědky v mezinárodní politice a propagandě. Chci také upozornit na to, že dokud nezačneme otevřeně upozorňovat na skutečné příčiny současného stavu a na to, co mu předcházelo, nemůžeme ani očekávat od amatérů z Bruselu žádné jiné kroky než ty, kterých jsme svědky dnes. Tedy chytání kočky za ocas a alibistické napodobování aktivní politiky. Vůbec se to netýká jen problému uprchlíků z Kosova, nebo z Balkánu, ani jen německé nespokojenosti s prací Evropské komise v této otázce.