Smutný privatizační příběh ocelového srdce republiky

Kdo to nezažil, asi si jen stěží dovede představit, v jakém napětí žijí už měsíce a vlastně roky zaměstnanci Liberty Ostrava.

Od prosince sedí doma a čekají, kdy se zase budou moc vrátit do práce. Oblbovali je, uklidňovali a teď ani neví, jestli budou mít v příštím měsíci na nájem. Majitelé totiž zčistajasna oznámili, že slibovaný plán na obnovu provozu vzdávají a vlastně ani nemají na mzdy. Ani je ale nenapadlo vrátit podniku miliardy, které poměrně nedávno využili pro jiné svoje podnikatelské aktivity. Tisíce ocelářů a jejich rodin, jejich domácí rozpočty a plány jsou teď jen položkou v účetnictví podniku, kterého se chystají zbavit. Před touto situací dlouho varovaly odbory, na tuto hrozbu dlouho upozorňovali politici, kterým na tlukotu ocelového srdce republiky záleží, a mezi ně patřím i já. Na lednovém plénu Evropského parlamentu jsem vystoupila, abych upozornila na problém, který zdaleka není jen regionální. Vždyť největší výrobce oceli v České republice přímo zaměstnává šest tisíc lidí a nepřímo zajišťuje práci dalším desítkám tisíc. Evropská komise se totiž angažovala ve zpackaného prodeji hutě v rámci opatření na ochranu hospodářské soutěže v EU. Ptala jsem se tehdy, jak se ke spoluzodpovědnosti postaví. Dostala jsem nemastnou neslanou odpověď, která ale obrazně řečeno nenasytí ty, kteří teď netuší, jaký je čeká osud.

Ministr Jurečka mluvím minimálně o dvou firmách, které chtějí podnik převzít. Už se ale vyhýbá odpovědi, co to bude znamenat pro tisíce zaměstnanců. Kolik se jich bude moct vrátit za X měsíců do práce, kolik jich čeká cesta na úřad práce nebo rekvalifikace v oboru, který by si oceláři, jenž dědí vztah k této práci po generace, přirozeně nevybrali.

Nad Liberty Ostrava visí spousta otazníků a obávám se, že odpovědi na ně nepotěší spoustu rodin na Ostravsku a nejen tam. Rodin, kde tátové i mámy chtějí normálně chodit do práce, žít důstojný život a ten připravovat i svým potomkům. Jenže to jim liknavost vlády, která měla řešit problém, před jehož narůstáním jsme varovali, nezajistí.

Tohle je další z řady smutných příběhů, kam fungující podniky přivedla privatizace. Tenhle je o někdejší průmyslové pýše Čechů, Moravanů a Slezanů. Nová huť toho času Liberty Ostrava padá za oběť zaklínadla divokých devadesátých let, které kouzlo vidělo v tom, že všechno musí být soukromé, aby to fungovalo. Nefunguje, a až příliš často přináší spoustu malých osobních tragédií. Vzpomeňme si na to, až zas budou mluvit o prospěchu privatizací, protože teď se zase na nějaké chystají.

A tomu musíme říct STAČILO!