Dnes po ránu, po nezbytném kafíčku, jsem najela na blogy. Pročítala články nové, přeletěla očima diskuzní příspěvky. Zarazil mne jeden v článku p. Hrebenara. Jistý nick použil slova v titulku.
Moc bych si v ten moment přála, aby ten dotyčný usedl na židli u mé postele a řekl mi do očí "ahoj kriple". Ne, nejsem netýkavka, ani naivní. S uzarděním přiznávám, že jsem se jako malá "blbečkům z ústavu" smála. Za což se nyní hluboce stydím a omlouvám. Vím, že nepatřím k vybrané elitě národa a těžko lze ode mne očekávat, že vynaleznu chemický prvek nebo zazářím v národním divadle, ale přesto:
Den co den se usmívám na svět i druhé. Vědomě, s touhou zlepšit někomu dnešní ne zrovna podařené probuzení. Píšu si s několika nevidomými, s mnoha postiženými i s lidmi, co prošli jako já onkologickou léčbou. Neznám silnější človíčky než jsou oni. Tolik toužící po normálním životě bez jakéhokoli omezení.
Ano, jsem ležák, bez pomoci se neobejdu. Bez pomoci rodiny, přátel a státu. Nestydím se za to a snažím se neprosit, nekřičet, vděčně přijímám i sklenici vody. Jsem kripl? Možná, ale jsem pyšná na pracovní smlouvu, byť přes počítač. Nedělám kvůli penězům (no, tady trošku kecám), baví mne rozkliknout stránku s pracovní náplní a klikat a klikat. Někdo potřebuje mne a ten pocit je opravdu k nezaplacení.
Stávka kriplů?
Nemyslím si, že by k něčemu byla. Občanské sdružení, které by jasně nastínilo pravidla, řešení a přiblížilo život handicapovaných, ano. Sdružení, které by se ve sporných případech zasadilo o nápravu a podalo pomocnou ruku, ano, ale stávka?
Osobně se domnívám, že většina posudkových lékařů, pokud vůbec mají diplom, nemá ani páru o tom, jak handicapovaní žijí, jak je omezuje jejich nemoc, co ovlivńuje, proč žádají o pomoc. Vím, těch diagnóz je tolik a každý handicap má své. Ale silně pochybuji, že si na základě určeného data beznohý nasadí protézy, vozíčkář dofoukne gumy u vozíku, slepý popadne vodícího psa a pošinou se na Václavské náměstí s plakátem.
To chce jiný přístup a především, pochopení. Mohu tu dopodrobna popisovat svou situaci, ale kdo neuvidí, nemůže pochopit. Docela se bavím, když si celebrity na jeden den sednou na vozík a projedou se Prahou. Bože můj, to je taková komedie.
Možná jsem kripl, ale myšlení mám stejné jako před deseti lety, kdy jsem byla zdravá. Vlastně je tu změna. Tehdy jsem opravdu žila ve svém světě a při spatření vozíčkáře jsem otočila hlavu na druhou stranu. Snad z lítosti, snad ze strachu, co mu uvidím v očích. Jsme stejní jako vy, toužíme po maličkostech, které nám udělají radost, chceme žít mezi zdravými, aniž bychom se báli odstrčení a nezájmu. Chceme, abyste nás přijali mezi vás. Přece nechceme tak moc?
Dodatek pro neznámý nick: Nejsem kripl, jsem sedmačtyřicetiletá žena, pyšná babička, která si chce hrát se svými vnoučátky a občas moc bolí, když nemůže. Jsem vám ještě k smíchu?
