I s vozíkem si dojedete za štěstím

Každá toulka přírodou má své kouzlo, ale jak a co cítí ležák, kterému narostla křídla? Usedněte, prosím, já vás provedu zvířecí říší.

V momentě, kdy jsem se dozvěděla, že opustím své lůžko na více jak pár hodin, notabene 300 kilometrů od domova, zakously se do mne dvě obavy. Jedna se týkala mých tří kočiček, kteréžto beze mne nebyly déle než šest hodin a druhá se týkala mne samé, zvládnu cestu, vydrží to mé tělo, poněkud pokroucené nehybností a uvyklé jedné poloze? Ovšem zvídavé blížencové já se neskutečně těšilo. Pojedu na safari, přespím za řevu šakalů a hyen, nadýchnu se sena z krmelců.

Ráno jsem se vzbudila časně, hodiny poukazovaly na čtvrtou a mně už jiskřily vlasy pod tahy hřebenu. Naplnila jsem kočičí misky po okraj (celkem zbytečně, věděla jsem, že přijde dcera) a zadívala se na probouzející se krajinu. Čeká mne čtyřhodinová cesta v autě. Jak banální záležitost pro zdravé. Málokdo si dovede představit obyčejné převlékání neposlušného těla a boj s výměnou pleny uvnitř poskakujícího automobilu. Páteř stávkuje a formuje se do polohy ležmo, nohy nedosáhnou na kobereček na podlaze auta a kroutí se jako kdyby byly z gumy. Leč touha po dobrodružství převládala nad vším. Kolem páté přijel syn Mirek, bafnul mne do náruče a posadil na vozík. Vyrazili jsme. Zásoby pomůcek na stomii, pleny, dva polštáře pod záda, nezbytný foťák a klíče naplnily igelitku.

Naložení do auta a prvních sto kilometrů proběhlo v naprosté pohodě, pak se ale celé mé já kroutilo, nadzvihovalo a poposedávalo, chuť na cigaretu přiznávala abstinenční příznaky.

Vydržela jsem.

Litvínov, Most, Děčín, Liberec, Dvůr Králové.

Přijeli jsme před zoologickou zahradu a já si konečně potáhla z cigarety. Bylo nádherné ráno, nebe modré bez slunce, na parkovišti pár aut. Jsem na safari a budu tu přes noc. Neskutečné se stalo přítomností. Další sen odškrtnut ze seznamu. Vyřídili jsme nezbytné úkony, vedoucí k ubytování a vjeli na první cestičku, mířící k šelmám. Hltala jsem každý pohyb pruhovaných těl. Sledovala jsem jejich oči i našlapování měkkých tlap. Popojížděla jsem kolem skel a nemohla jsem uvěřit, že jsem metr od těch nádherných tvorů. "Mamčo, jedem dál," ozval se Mirek. Pravda, zoologická není jen o tygrech, tedy jsem se zavrčením odkývla prozkoumávání dalších zvířat. Hyeny, pes hyenovitý, lemuři, šakal, leopard, serválci, opice, vodní i ptačí svět, hrošíci, sloni a spousta dalších.

Další moje srdeční slabost, Linda - servalí slečna, kterou maminka nemohla kojit. Okaté, kotěcí mládě, které jsem měla to štěstí vidět hodně zblízka. Má kamarádka Janička mi domluvila návštěvu přímo v kotci a co to pro mne znamenalo, je asi zřejmé. Mohla bych sáhodlouze popisovat veškeré aktivity po safari, ale na to by jeden článek nestačil. Tedy aspoň zkráceně. Po obhlídce klasické ZOO jsme si to nasměrovali k autobusu, který nás měl provést po celém safari. Milé bylo už jednání pana řidiče, který za mnou přišel a domluvil s námi mé naložení pomocí plošiny. Páni, připadala jsem si  jak princezna, díky veškeré pozornosti, jenž mi byla věnována. Po nastoupení ostatních pasažerů se autobus pustil za poznáním. Nevěděla jsem, kam se dívat dřív. Na pastvinách se střídala zvířata, terén stoupal i klesal, dlouhý lán vzápětí přerušil hustý les. Nepopíšu všechny druhy, prostě si je nepamatuji, ale věřte mi, bylo se na co dívat. Jen surikaty byly natolik rychlé, že zachytit je fotoaparátem, je zhola nemožné. Celá cesta trvá zhruba hodinu a vězte, že my ji později absolvovali ještě vlastním autem i večerní projížďkou, kdy se siluety zvířat vynořovaly z lesa pod světlem silné baterky. Úžasná podívaná, neopakovatelná atmosféra. I zvuky jsou zřetelnější a působí až strašidelně.

Je na místě, abych poděkovala té, která se o nás celou dobu starala a nachystala mi mnohé překvapení, ať to byl dárek, pro mne velmi příhodný, tedy plyšový tygr, po setkání s malou servalkou Lindou. Jedná se o brilantním vypravěčských talentem obdarovanou Janu Myslivečkovou, bez které by celá ta návštěva prostě ztratila punc jedinečnosti, napětí i očekávání věcí příštích.

"Janičko, přítelkyně mi drahá, moc děkuji za tvou pozornost, čas, dárky, vstřícnost, vyprávění a překvapení. Předej, prosím, pozdravy ostatním."

Nesmím zapomenout na ony pocity, kdy si tma sedla do kraje, já seděla na vozíku před pokojem a dokuřovala svou poslední cigaretu. Naproti mne probleskovala voda z bazénu, větřík pohupoval větvičkami stromku u dveří, ze zahrady se ozývaly hlasy nočních ptáků i zvířat. Ticho narušily kroky pozdních hotelových hostů. Zvedla jsem oči k obloze. Sem tam zazářila hvězda, někde cosi zašustilo křovím. Vzduch byl vlahý po lehké letní přeháňce. Byla jsem příjemně unavena, ani jsem si neuvědomovala bolesti zad i pokrčených nohou. Uložili mne na postel, podložili polštářem a přikryli dekou. Otevřeným oknem mne uspávalo cvrkání i žabí kuňkání. Z dálky se ozval zvuk táhlý, zřejmě hyena tesknila za silným sklem kotce.

Ráno jsme se vzbudili opět dost časně a po snídani jsme vyrazili na poslední okružní jízdu po zoologické. Byl to zvláštní pocit mít všechna zvířata jen pro sebe. Nápor návštěvníků měl přijít až za hodinu, tedy jsme nerušeně vychutnávali prázdné prostranství před výběhy i kotci. V devět hodin se očekával příjezd historických aut a po něm jsme chtěli vyrazit na cestu domů. Samozřejmě nesmělo chybět poslední kafe s Janičkou a to méně příjemné - rozloučení.

Mohla bych toho napsat vskutku hodně, mohla bych se rozepsat o zajímavostech i chování exotických zvířat, ale na to je jeden článek opravdu nedostatečný. Díky přátelům, mému synovi a jeho přítelkyni jsem zažila nádherné setkání se zvířaty, která znám jen z obrázků i z televize, vychutnala si pocit svobody, nachytala bronz ze slunce a zapomněla na polohovací postel v rohu pokoje.

Byla a jsem šťastná. Je něco víc?