Dvakrát v roce Vánoce

Nejsem příznivcem hromadných oslav i svátků, jen vánoční dny se poněkud a chtě nechtě dotýkají každého z nás. Srdce jihnou, nevraživé pohledy mizí a příslušnice něžného pohlaví smýčí, gruntují, perou, čistí. Já ne..

Celý ten shon, fronty v obchodech a rozpálená kamna jdou mimo mne. Ležím si ve své vyhřáté postýlce, oči šmejdí po oknech a okolí a upřímně lituji maminy, obtěžkané taškami a počítáním vyhozených financí.

Vánoce jsem mívala pravé, dětsky naivní s onou nedočkavostí nad zabalenými dárky a mým pobíháním od jednoho k druhému. Četla jsem jména, uzobávala cukroví, očkem sledovala večerní pohádku. Rok co rok podobný scénář, jaký probíhá skoro ve všech rodinách. Já sama jsem v dospělosti kopírovala ty své dětské zážitky a jako máma se těšila, až bude po všem a já si s klidem udělám kafe.

Zlom přišel s mou nemocí.

Tělo stávkovalo v době chemoterapií a vánoční svátky jsem prožila v nemocnici. Neočekávaně to byl ten nejhezčí Štědrý den. Téměř všichni pacienti jeli za svými rodinami, zůstala jsem jen já a sousedka v druhém pokoji. Slzela jsem na posteli, tělo i duši bolavou. Otevřely se dveře a sestřička se jen usmívala: "Máte tu návštěvu, Ivetko," a otočila hlavu za sebe. Ozvaly se kroky a dovnitř vstoupila maminka. Přistoupila k posteli a pohladila mne po tváři: "Budu tu s tebou, Ivko."

Do klína mi položila krabici s cukrovím, ze zásob v tašce vyndala podkovičku a řízky se salátem. Měla jsem sevřené hrdlo tichou radostí, jen jsem uzobávala a vychutnávala si její přítomnost. Žádný stromek, žádné prskavky, žádná sváteční tabule, jen já a maminka, moje maminka. Ten obětavý človíček, který se za mnou hnal zasněženou krajinou. Jako kdyby mi viděla až do srdce. Obě jsme ležely na nemocničních postelích a ucucávaly horké kafe od sestřiček. Maminka mi vyprávěla o svých láskách, o dětství, o touhách, které se nenaplnily. Tehdy se mi otevřela beze zbytku a já s úžasem zjišťovala, kolik toho nevím, kolik toho ta dobrá duše ukrývá. Prožily jsme nezapomenutelný večer a já jen potichu v noci, aby maminka neslyšela, zašeptala své přání: "Kéž se dočkám aspoň svých narozenin." Nebylo to přání neskromné, lékař byl skeptický, naděje, že bych mohla přežít, malá.

Nevím, jestli tehdy padala hvězda, napomohla maminčina obětavost i péče nebo zda tomu chtěl osud, ale přešel Silvestr, blížilo se jaro a já se pomalu dávala dohromady. Narozeniny slavím přesně v polovině roku, tedy 15. června a já se na to datum upnula jak malé děti na Ježíška. Maminka znala můj stav, těšila se z každého dne navíc a v den narozenin upekla cukroví a zabalila dárky. Venku děti ozdobily starý smrček vánočními ozdobami. Pálilo sluníčko, květy růží provoněly dvorek a my doháněli onen nemocniční Štědrý den.

Maminka už není, děti jsou dospělé a já pořád ležím na posteli. Uplynulo deset let od onoho svátečního večera, kdy nám místo stromku zářilo jen malé tlumené světýlko nade dveřmi nemocničního pokoje číslo 7 na onkologickém oddělení. Ty vzpomínky jsou tak živé, tak inspirující. Nebudu smutná, mám Vánoce dvakrát do roka a k tomu nepotřebuji ozdoby nebo prskavky na borovičce. Můj nejhezčí dárek je život sám. Nehoňte se, nespěchejte, všímejte si těch druhých. Řekněte jim, jak moc je máte rádi. Rozdávejte lásku, ta se nedá zabalit do vánočního papíru a omotat pentlí.

A já?

Na Štědrý den zapálím svíčku, uvařím si hrnek sladké kávy a večer se budu dívat na oblohu, co kdyby padala hvězda..

...

Padá hvězda
 
 
Tmavá noc nám kyne hlavou,
slunce už šlo dávno spát.
Hvězdy tou tmou tiše plavou
nad mým městem, častokrát.




.

Hledím na ně beze slova,
světla oken jdou mi vstříc.
Měsíc se mraky schová,
nepřeji si vlastně víc.
 
Jen tak bloudím po obloze,
mléčnou dráhou projíždím.
Proletím se v Malém voze,
možná o tom jenom sním.
 
Vesmírem jsem zaujata,
vracím se zas do mládí.
O hvězdách mne učil táta,
prý když spadnou, nevadí.
 
Jenže kdo mi tedy splní
moje přání jediné.
Mají tu moc mořské vlny
či vteřiny v hodině?
 
V tom ta jedna malá hvězda
padá dolů ke mně blíž.
Snad se mi to vážně jen zdá,
copak ty jí nevidíš?
 
U srdce mne teplo hřeje,
šeptám přání potichu.
Beze snů a bez naděje
jsme ostatním jen k smíchu.
 
Hýčkám si ty okamžiky,
otevírám malý snář.
Do tmy šeptám svoje díky,
usměvavou zas mám tvář.