Smutek zavřených dveří

Přítmí uzavřeného pokoje a vlasatice proběhlých myšlenek. Vteřina za vteřinou odkápává čas. Čas prošlých lásek, čas oběti vlastních vzpomínek, promíchaných vzdálených úsměvů i slz.  

Modré oči s výraznou černou panenkou bez mžikaní sledují pavoučí nitku. Táhne se z rohu do rohu jakoby svazovala vytýčený prostor. Okno se zaleskne stejně intenzivně jako slaná kapka, zapomenutá v koutku. Srdce se rozbuší a vzdálený hlas připomene nesplnitelné.
 
Jsi sama.
I život za oknem se zastavil.
Stejné prádlo, strnule vypnuté uprostřed odrazu pomalu plynoucích šedivých mraků. První spadlé listy se točí s kapkami deště. Každé cvaknutí vzbuzuje naději. Nasloucháš tichu. Tváře blednou i pod nánosem líčidel. Malý žlutý kroužek, stažený z prostředníčku, se bláznivě vysmívá a kýve do rytmu.
Ano, ne.. otázky, které nikdo nezodpoví.
 
Smutek zavřených dveří.
Možná se zasekla pověstná jehla na gramofonu nebo došel plyn uprostřed dlouhého kopce, stereotyp kyvadla u starých pendlovek.
Nehnutá klika vyčkává na teplou dlaň. Přivoláváš jí tichou, nesmyslnou modlitbou, která se směšně odráží od studených stěn. Stmívá se. Stín se prodlouží, jen ztrnulá tvář svou bělostí pulsuje životem.
Máš strach.
 
Cítíš napětí a bezděčně mačkáš ovladač vypnuté zčernalé televize.
Představy se spojí s fantazií starých grotesek.
Úsměv se změní do šklebu a venkovní život utichá.
Slza zvolna skropí ústa a oči se náhle rozzáří nad zvonícím telefonem.
 
„Ahoj, můžu přijít?“
 
Dveře ztrácí punc smutku a rozchechtají se, zároveň s tebou, šaškovským smíchem.
.
...
 


Kolo štěstí
 
se
 
točí.
 
Oči blankytu,
 
ústa od jahod.
 
Z náhod
 
a
 
zázraků
 
utkaná
 
Šaty z kapek rosy
 
Neprosí,
 
jen se mlčky dívá
 
Chtivá
 
dychtivá
 
snivá
 
tklivá
 
 
 
Bývá
 
mlýnským kamenem,
 
ramenem,
 
jenž
 
nabídne ti
 
i křehkým stvolem.
 
Kolem na vodě,
 
náhodně
 
se
 
objevujíc.
 
 
Zábavné kolo štěstí
 
se
 
točí.
 
Snad blankyt
 
očí
 
neztmavne..