Přítmí uzavřeného pokoje a vlasatice proběhlých myšlenek. Vteřina za vteřinou odkápává čas. Čas prošlých lásek, čas oběti vlastních vzpomínek, promíchaných vzdálených úsměvů i slz.
Modré oči s výraznou černou panenkou bez mžikaní sledují pavoučí nitku. Táhne se z rohu do rohu jakoby svazovala vytýčený prostor. Okno se zaleskne stejně intenzivně jako slaná kapka, zapomenutá v koutku. Srdce se rozbuší a vzdálený hlas připomene nesplnitelné.
Jsi sama.
I život za oknem se zastavil.
Stejné prádlo, strnule vypnuté uprostřed odrazu pomalu plynoucích šedivých mraků. První spadlé listy se točí s kapkami deště. Každé cvaknutí vzbuzuje naději. Nasloucháš tichu. Tváře blednou i pod nánosem líčidel. Malý žlutý kroužek, stažený z prostředníčku, se bláznivě vysmívá a kýve do rytmu.
Ano, ne.. otázky, které nikdo nezodpoví.
Smutek zavřených dveří.
Možná se zasekla pověstná jehla na gramofonu nebo došel plyn uprostřed dlouhého kopce, stereotyp kyvadla u starých pendlovek.
Nehnutá klika vyčkává na teplou dlaň. Přivoláváš jí tichou, nesmyslnou modlitbou, která se směšně odráží od studených stěn. Stmívá se. Stín se prodlouží, jen ztrnulá tvář svou bělostí pulsuje životem.
Máš strach.
Cítíš napětí a bezděčně mačkáš ovladač vypnuté zčernalé televize.
Představy se spojí s fantazií starých grotesek.
Úsměv se změní do šklebu a venkovní život utichá.
Slza zvolna skropí ústa a oči se náhle rozzáří nad zvonícím telefonem.
„Ahoj, můžu přijít?“
Dveře ztrácí punc smutku a rozchechtají se, zároveň s tebou, šaškovským smíchem.
.
...
Kolo štěstí
se
točí.
Oči blankytu,
ústa od jahod.
Z náhod
a
zázraků
utkaná
Šaty z kapek rosy
Neprosí,
jen se mlčky dívá
Chtivá
dychtivá
snivá
tklivá
Bývá
mlýnským kamenem,
ramenem,
jenž
nabídne ti
i křehkým stvolem.
Kolem na vodě,
náhodně
se
objevujíc.
Zábavné kolo štěstí
se
točí.
Snad blankyt
očí
neztmavne..
