Málokdo zná pocity člověka, který leží v neměnné poloze překuleného střevlíka na zádech. Jak ale přiblížit zažité, aniž by slova vyzněla ublíženecky a lítostivě?
Ranní probuzení má mnoho podob, od představy voňavého kafe po nerudnost v nutnost jít do práce. Já si rána hýčkám. Otevřu oči, kočky se hlásí o snídani, peřina je zmačkaná mezi koleny. Pohled z okna přivábí svou pestrostí. Když je po dešti, jsou vrcholky blízkých stromů jak nalakované. Ta zeleň připomíná čerstvě natřenou lavičku. Slunečné ráno má jiný ráz, stíny se sunou po domě, okna jsou pootvíraná, peřiny přes římsy. Všechno září, i ptáci jsou hlasitější a s řevem prolétavají blízkým lesíkem.
Mám ráda rána.
Pootočím se na posteli, sáhnu po skleničce a lžičkou obřadně nabírám vonící kávu. Přidám cukr, doliju vodu do konvice. Není kam spěchat. Voda zabublá, konvice cvakne, kočky vylizují prázdnou misku. Na chodbě zaťape sousedům pes, bouchnou dveře. Pouštím televizi. Obrazovka prskne a rozjasní se. Zatímco zvolna chladne kafe, měním si plenu a hýbu konečky prstů u nohou. Jsou studené, jen lůžka nehtů zrůžoví. Protáhnu ruce i záda. Kdybych tak mohla na bok, myslím si, spíš ze zvyku. Vím, že to nejde a není to důležité.
Znovu bouchnou dveře.
Kočka se přitulí k boku a vrní. Ta vibrace mi proudí tělem. Teplo jeho kožíšku a tlapka přes hruď. Ruka automaticky pohladí živoucí stvoření. Projedu očima po pokoji. Prasklina na stropě, odloupnutá omítka v rohu. Kousek popelu na stolu a pohozený papírek včerejšího mlsání. Beru hřeben a zajíždím do vlasů. Pod okny zvuk multikáry a hlasitý mužský hovor.
Vypínám televizi a neopatrně pokládám ovladač na kraj stolu.
Sakra.
S rachocením padá na zem.
Kočky nadskočí, já jen vzdychnu. Otáčím hlavu k prodlužováku. Vytahuji kabel od konvice, beru kabel od ovládání postele. Sjíždím dolů. Posouvám tělo i nohy. Nadzvednout zadek, přidržet plenu, chytit nohy pod koleny, posunout kotníky. Po centimetrech se blížím k okraji. Odstčit stůl, opatrně, je tam kafe. Kočky mne sledují, uši našpicované. Proboha, co to ta panička vyvádí. Postel cukne nadoraz. Od ovladače mne dělí půl metru výšky, metr dálky. To chce podavadlo. Pravou se držím za postranici, levá šmátrá do prostoru. Ještě kousek. Krev se nahrnula do tváře, srdce rozbušilo.
Konečně.
Ovladač je uchopen do kovových chapadel, tělo se narovnává. Sunu se po posteli, zadek, nohy, kotníky. Vracím se do neměnné polohy, hlavu dávám na polštář. Dech se zklidňuje. Upravuji podložku i plenu. Vyjíždím postelí. Podavadlo je uloženo, ovladač na stole. Měním kabely na prodlužováku. Kočičky uléhají, netečnost v očích. Upíjím kafe.
Slunce se posunulo o kousek dál. Multikára už odjela a vítr rozšuměl koruny stromů. Vylévám zbytek lógru do pytle se smetím. Zapínám počítač. Monitor zabliká na pozdrav.
Kočka skočí na stůl. Ocasem odpálkuje položený ovladač. Padají s rachotem na zem, oba.
Zavrtím hlavou a začnu měnit kabely..
...
Zkus
naslouchat,
jen tak
přisedni
nad čajem
v prázdném vagóně,
Navzdory dálek
i času
Pro krásu
a jedinečnost
společné chvíle
Kluby osamělých,
líh
zředěný
vodou
a
ódou na radost.
Přisedni si
jen tak
vlak zahouká
a
průvodčí pískne.
Prach z tváře
déšť smyje.
Dlaň
tiskne
dvě
jízdenky
do země fantazie.
