Chtěla jsem pokračovat v popisování situací, do kterých se může dostat každý z nás. Každé ráno je jiné a věřte mi, nikdy není nudné. Opět jsem si přečetla blogy zde na iDnes a jeden článek mne natolik rozesmál, že prostě musím reagovat. Ano, mluvím o článku pana Hrebenara.
http://hrebenar.blog.idnes.cz/c/151438/Moji-odpurci-dekuji-vam-za-propagaci-a-reklamu.html#t2
Handicapovaných lidí je dost, ale málokdo má tu odvahu (drzost) stanovit se králem, mluvit za všechny, ohánět se invaliditou jako šavlí.
Prosím, fakt nejsme všichni stejní.
Naprostá většina handicapovaných má svůj rozum, touhy, sny i stesky. Ostatně to mají i zdraví. Zkrachovalá skupina na facebooku, údajně posvěcená ministrem Drábkem, stagnuje a přiznám se, mně osobně je to líto. Původní myšlenka dobrá, jen v čele místo krále šašek. Omlouvám se, málokdy se vyjadřuji k povaze druhých,´ale pan Hrebenar mne prostě nadzvedl. Nechci patřit k uplakánkům, nechci být spojována s člověkem, který šlape na přátelé, klaní se řitním alpinistům a vyvíjí aktivity za zády ostatních, vymlouvaje se na skupinu přitakávajích a pověřených handicapovaných.
Jsem hrdá invalidka, štve mě, že na nás kašlou politici, že absolutně nevidí do našich problémů a škatulkují nás podle bodového hodnocení. Štve mě, že berou stařečkům a stařenkám to málo, co mají (teď narážím na 1.stupeň příspěvku na péči). Rozlišovat od stolu "může" a "nemůže" mi fakt nepřipadá fér, štve mě snížení příspěvku na benzín, ale přiznejme si, projedeme to opravdu? Štve mě nedostatek asistencí (co udělat, pane ministře webovou stránku, kde se zaregistrují a nabídnout svou praxi studenti vysokých škol). A štve mě, jak málo jsou handicapovaní informováni o pomůckách, které by nám zlepšili život.
Ruku na srdce, kdo z těch nahoře kteří o nás rozhodují, byl v bytě vozíčkáře? Kdo z nich doprovodil nevidomého na cestu metrem, kdo zažil přenos bezvládného těla do koupelny, kdo převlékl stařence pomočenou postel?
Štve mě spousta věcí, ale kvůli nim nebude plivat kolem sebe.
Handicapovaní potřebují zájem a lásku. Potřebují vědět, že se s nimi počítá. Potřebují informace a mít dostatek možností důstojně žít.
Jsem na světě ráda, jsem ráda s lidmi bez předsudků, prostě tu jsem.
Ale určitě ne jako bezmocná chudinka, zabořená do polštáře. Ráno co ráno se pochválím v odrazu zrcátka i v očích kočiček. A začnu se rvát o své místo na slunci.
A jsem, zdůrazňuji, jsem šťastná!
Mimochodem, už jste byli na preventivní prohlídce?
