Noha míjela nohu a osamocený starý muž s čepicí, naraženou do čela, vstupoval na zpola zarostlou cestu. Kolem se zavlnilo obilí a rozšuměl se les. Zapomenutá lavička, obroušená léty, vyprávěla o prvních láskách. Čas se zastavil.
Kamínek odlétl od špičky boty a setrvačností doletěl do strouhy, plné vody po nedávných deštích. V mlází to zarachotilo, rozkřičel se pták. Vyplašený tetřev přeběhl přes cestu a jak mihnutí okem zmizel v poli. Větve se skláněly níž a níž. Hluk, vzdalujícího se města zůstal jak za oponou. Ozvěna kroků chodce a vzduch s vůní mízy i podhoubí. Vrásčitá ruka letmo přejíždějící kůru stromu. Pohled do výšky. Přimhouřené uslzené oči. Klid a mír. Zabzučení komára. Pavučinka, zachycená na svetru.
Muž pomalu kráčel a nevědomky shazoval kříž, který si přinesl na zádech. Jeho chůze se vyrovnala, stejně jako shrbená záda. Opřel se o strom a zhluboka se nadechl. Tady zapomínal, tady pookřál. Tělíčko malého hlodavce rozkmitalo uschlou větvičku i spadlý zetlelý list. Ohlédl se. Navyklým pohybem sundal čepici a kapesníkem otřel zpocené čelo. Přivřel oči a ponořil se do zvuků lesa. Větve ševelily, kdesi probublávala voda. Kukačka vypočítala možnost bytí a sojka shodila peříčko. Položil si ho dlaň a zavzpomínal na klukovská léta. Zná to tu nazpaměť.
Náhodně naházené klády umně kryly bungr z dávných dob. Odtáhl třetí z klád. Zhluboka se nadechl a poklekl. Opatrně otestoval mechem zarostlý strop, vytvořený ze ztrouchnivělých prken. Zavrzalo to, les si odfouknul. Tlak nepohyblivého a zatuchlého vzduchu ho donutil otočit tvář. Čnící kus větve mu strhnul čepici. zvedl ji ze země, oklepal a strčil do kapsy. Prsty odstranil pavučiny a popolezl do nitra skrýše. Očima přejel místo. V rohu stály čtyři malé pařezy, vedle pohozené kousky kůry. Malá hliníková lžička, zpola zakrytá zeminou. Plechový hrnek nesl stopy rezu. Tolik let uběhlo. Parta kluků, volajících po svobodě, po dospělosti. První tabák, sypající se z dutinek. Láhve mizerného vína i výprask od táty, to když zapálili stoh na louce kousek odtud. A rána po noci, plné ohně, opečených buřtů a dívčího těla. Opřel se o trám a ustrnul v pohybu.
V tom zaslechl zapraskání. A další a další. Někdo sem jde. Kroky se přiblížily ke vchodu. Stará vrásčitá ruka odhrnula listy větve. "Josef, kde se tu bereš?"
To je přece Véna, kamarád z největších. Bože můj, Véna. Neviděli se dvacet let. Oba muži si mlčky podali ruce. "No to je překvapení," usmíval se Josef a zvedl tázavě obočí: "Dáme si?" Z kapsy vyndal pytlík s tabákem a papírky. "To víš, že jo a lahvinku mám já. Nějak mě to sem dneska táhlo," dodal Véna a dlaní smázl slzu, zvolna tekoucí po tváři: "Zatracená muška," špitl a plácnul Josefa po zádech. Shýbl se pro plechový hrnek, vytřel ho kostkovaným kapesníkem a nalil slivovici z placatice. "Tak na zdraví, kamaráde, na zdraví," usmál se a oba se spokojeně opřeli o ztrouchnivělý trám z jejich klukovských let.
Z dálky se krajem neslo nepřetržité kukání..
...
Touha
Odněkud zaznělo vzdálené klekání,
vyjíždím do kraje pro duše klid.
Květy si barvitě tancují na stráni,
v souladu s přírodou chtěla bych žít.
Větřík mi přehodil přes čelo vlas,
neví, že polštářem bude mi mech.
Sleduji očima tu spoustu krás,
z obzoru tají se na hrudi dech.
Svobodu do polí vykřičím snad,
ruce rozpažené jak ptáků vzlet.
Každý z nás tu zemi musí mít rád,
nikdy ne pozpátku, dopředu jet.
Toužím po volnosti a troše štěstí,
přání a sny skrytá do krátkých vět.
Držím si v tom směru své malé pěsti
a jedu pomalu poznávat svět.
