Psavec, odsouzen jest k psaní. Ne vždy se zadaří, ne vždy upoutá. Založit blog, na jiných stránkách než jsou mé webové, mne napadlo několikrát. Přece jen, chodí sem víc lidí, bude zpětná odezva a pěkně z první rány, pak se ale tělíčko zachvělo a rozum řekl: "Neblbni, zahltíš internet. Jenže přišlo několik článků stejně handicapovaného známého, které mne popohnaly k založení blogu na iDnes.cz.
Handicap nesmí být zbraní ani argumentem, proč něco nemůžu.
Jsem vozíčkářka, což se všeobecně ví, jsem hrdá vozíčkářka, nelkám nad osudem, vozík si hýčkám, každý den je pro mne výhrou. Zaplatila jsem za svou lehkovážnost a chci na svém příběhu ukázat, jak nutná je prevence a jakých chyb se vyvarovat. Chci pomáhat tam, kde osud i nemoc zasáhly a bezradnost čiší ze všech koutů. Nesnáším nespravedlnost vůči druhým.
Málokdo zná můj skutečný stav, snad jen ti, kteří mne viděli na vlastní oči nebo četli mou knížku, i když i tam se nedá popsat vše. Chemoterapie maže paměť a asi je to dobře. Některé dny na onkologii je lepší zapomenout.
Kdo tedy je žena, která má přezdívku Mejsehezky?
Letos mi bylo 47 let, jestli mám nebo nemám rakovinu, netuším. Diagnóza padla 10.10.2000. Prodělala jsem obvyklou léčbu - chemoterapii a ozařovánhí. Svou lékařku jsem viděla naposled vloni, léky objednávám přes telefon. Mám kolostomii (umělý vývod střeva) a jsem na ni patřičně pyšná. Nemám sedací a stydké kosti, rectum, močový měchýř. Nohy jsou vykloubeny v kyčlích, jeden kloub posazen o dest cm výš. Šlachy pod koleny jsou trvale zkrácené, tudíž samostatně nepohyblivé. To jsou fakta.
Ale mám energie na rozdávání a nijak se nezabývám slůvkem kdyby.
Nerozumím tajům politiky, nechápu strukturu, neznám ministry a mluvčí, natož sektory a úřednictvo. Nemám ale problém zaklepat, zatelefonovat nebo napsat těm, kteří mají co dočinění s příspěvky, dávkami a pomůckami pro handicapované. Nejsem rváč, preferuji komunikaci, dialog a hlavně, za každé situace slušnost.
Jsem nesmírně vděčná za každou procházku, kdy mi někdo obětuje čas i svou sílu a naloží na vozík, kterým objede náměstí. Přivonění k růži jsem ještě před rokem považovala za zázrak. Uznávám soucit, nikoli sebelítost. Jsou na tom přece mnozí hůř, daleko hůř. Nohy nejsou důležité. Myslím, tedy jsem a buď si zvolím handicap jako zbraň proti všemu a všem nebo se s ní ztotožním do dalších dnů.
Život je vskutku nádherný, i se složenkami, se splínem a občasnou bolestí. Žádný stín nevznikne bez světla a mých deset let se strašákem rakoviny v zádech dokázalo zocelit. Jsem vděčná za objetí i podaný kapesník.
Jsem jen člověk, obyčejný, optimistický, nadějeplný a toužící po životě. A kousek sebe chci předat i vám.
