Nedávno jsem zde četla text, týkající se vyšetření psychologického za účelem získání elektrického vozíku. Jasně, mohl by nám stačit mechanický, ovšem, na ulici nemůže kdejaký labilní človíček, jenž při první příležitosti zařadí pětku a vjede do chodců. Chápu nutnost, nemám ráda dovolené a důvod?
Jsem vozíčkářkou dva roky. Vzhledem k tomu, že jsem před časem ani nedoufala v usednutí na vozík, jsem nesmírně za mé "Štístko", jak říkám okolečkované židli, vděčná, jenže postupem času jsem chtěla víc. Můj vozík je určen pro asistenci a je nasnadě, že ve městě, ve kterém tyto služby nejsou, bylo oříškem sehnat kohokoli, kdo by mne vzal do náruče, přendal na vozík, projel osmery dveře, včetně výtahu, a kličkoval se mnou po obrubnících, posměšně se tvářících jako bezbariérové. Přiznám se, sama bych si, i kdybych mohla, netroufla.
I zatoužila jsem po vozíku elektrickém. Přece jen soběstačnost se stala aktuální v momentě, kdy mne opustila maminka a já zůstala sama. Pravda, mám kousek od sebe dceru, jenže zkuste si táhnout robusní vozík s padesátikilovou ženskou a kočárek s prckem, rok a půl starým.
Začala jsem hledat informace o možnostech k získání "nových" nohou. Řeknu narovinu, tápala jsem jak moucha v pavoučí síti. Komu zavolat, kam napsat, jak se to vůbec dělá? Až mě mrazilo při představě, jak si poradí ti, co nemají internet, Nakonec jsem zavolala přímo do podniku, který tyto vozíky dodává a po několikaminutové komunikaci jsem se dozvěděla následující. Pošlou mi papíry k vyplnění a k absolvování lékařských prohlídek, po získání razitek znovu zavolám a oni mi přivezou vozík na vyzkoušení. Jak jednoduché..
Do týdne dorazily papíry, čtyři papíry typu A4 s kolonkami pro kýžená razítka. A začal kolotoč. Zavolat na středisko, objednat k vyšetření, zavolat obvodní lékařce, seznámit jí s důvody prosby pro vypsání doporučení a lístku na sanitu, zavolat pečovatelce, aby zašla k doktorce pro doporučení a lístek na sanitu. Těch vyšetření mne čekalo sedm. Interní (vzhledem k prodělanému infarktu), oční (abych viděla na značky a poznávala tváře či konec obrubníku), ortopedické (aby se mi kosti nerozpadly), neurologické (jestli mé údy necukají jinak než by měly), rehabilitační ( bylo nejdelší, čtyřhodinové), zátěžový test (měla bych víc cvičit rukama, nohy potvrzeny jako nefunkční) a konečně psychologické. U psychologického se pozastavím. Je nutné, ano samozřejmě, jsme účastníky silníčního provozu, ale po absolvování hodiny a půl u sestry jsem měla pocit totálního "debilismu". Kolečka, trojúhelníky a čtverce mi splynuly v jedno. Otázky typu "jestli se bojím hadů" mne rozesmály, ovšem IQ test ze mne udělal poníženého hlupáka. Asi je to vážně nutné, jen jsem nechápala, co má s vozíkem společného otázka "Bojíte se výšek?" Nicméně, i toto vyšetření skončilo, já si oddychla a doufala v razítko.
"Tak paní Kollertová, u mne jste hotova, teď se ještě musíte objednat přímo k doktorce, to bude také tak hodinka a půl. Jsou ale dovolené, no, můžu vás objednat na září."
Nemám ráda dovolené. Dva měsíce mi proplynou jen tak. U nemocných je právě ten čas tak strašně krátký. Nemůžou ho ovlivnit, nemohou zasáhnout. Ne, neklopím hlavu, to razítko získám, pak už mne čeká jen "běh" zpátky k ortopedovi, odeslání papírů typu A4 k reviznímu, odtud na zdravotní pojišťovnu. Koneckonců, procházky v mrazivém ovzduší nejsou od věci, ale přece jen: Nedalo by se to trochu zjednodušit?
Jsem velmi trpělivý človíček, vděčný za jakoukoli pomoc. Nenadávám na stát (ale ano, někdy), nenadávám na politiky a nezávidím bohatým (trochu teď kecám), chtěla bych jen v tom svém uzavřeném světě vítr do vlasů. Pět let v jedné posteli a v jednom pokoji mi dalo pokoru i hrdost. Chci potkávat lidi a usmívat se na svět, nejen do zrcátka. Je to tak nepochopitelné?
