Opožděné šlechtictví majitele Housky a zachránce Škodovky

Josef Šimonek (1862- 1934), zástupce generálního ředitele Škodových závodů v Plzni a později i prezident. Majitel hradu Houska, šlechtic, senátor a především zachránce Škodovky za První republiky. 

Hrad Houska je znám svými tajemstvími a raně gotickými malbami v hradní kapli, stejně i tak i malebnou krajinou Kokořínska. Právě zde se měla uskutečnit cesta časem Karla Hynka Máchy, alespoň tak to básník uvádí ve svém dopise. Pojďme i my, vážení čtenáři, cestou zpět časem, a to do let zanikajícího mocnářství, kdy hrad Houska pomalu chátral ve vlastnictví princezny Marie z Hohenlohe[1]a později její sestry hraběnky Eleonory Andrássy.

Daleko ve Vídni v té době pobýval Josef Šimonek (1862- 1934), zástupce generálního ředitele Škodových závodů v Plzni. Škodovy závody tehdy přenesly své sídlo do Vídně a vyzbrojovaly císařskou armádu i loďstvo.  

Sám Šimonek pocházel ze skromných poměrů a po absolvování gymnázia v České Lípě a obchodní akademie v Praze svůj život spojil se Škodovými závody v Plzni, kde se stal roku 1891 prokuristou a roku 1902 i zástupcem generálního ředitele a členem správní rady tohoto podniku. 1. ledna 1918 oficiálně odešel do penze, ovšem na dění v nejvýznamnější zbrojovce podunajské monarchie si stále zachovával vliv. Po všechna léta patřil k  šedé eminenci podniku, kdy se nerad veřejně prezentoval a zůstával v zákulisí, přesto více než kdokoliv jiný ovlivňoval chod podniku. Po roce 1918 Škodovy závody trpěly problémy, které hrozily, že podnik zanikne. Důvodem byla jednostrannost výroby, kdy v posledních letech Rakouska-Uherska závod vyráběl pouze zbraně pro válečné potřeby a po zániku císařství zůstaly podniku obrovské pohledávky vůči zaniklému státu, které neměl kdo uhradit. Právě v té době se rozhodovalo o existenci Škody. Pan Šimonek tehdy dokázal využít svých zahraničních kontaktů ve Francii a sjednat vstup francouzského kapitálu do závodu, kdy většinový balík akcií zakoupil podnik Schneider et Cie nebo též Schneider-Creusot - francouzský hutní a ocelárenský podnik, který patřil k nejvýznamnějším zbrojním závodům v Evropě. Dodnes existuje jeho nástupce Schneider Electric, stejně tak jako i podnik Škoda. Vstup francouzského kapitálu zachránil Škodovku. Můžeme říci, že pan Šimonek je mužem, díky kterému dnes Škoda stále vyrábí a přežila všechny režimy a hospodářské otřesy.

V roce 1924 zakupuje pan Šimonek hrad Houska od hraběnky Eleonory Andrassy.[2]Jednalo se o jeho rodný kraj, ke kterému měl srdečný vztah. Po rozsáhlých opravách v letech 1929-1930 byl hrad až do roku 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny. Po roce 1948 následovala nacionalizace, ale počátkem devadesátých let 20. století bylo sídlo vydáno v restituci potomkům Josefa Šimonka, kteří jej postupně opravují a poprvé v dějinách hradu jej zpřístupnili veřejnosti.

A proč to opožděné šlechtictví v nadpisu? Za zásluhy o rozvoj podniku Škoda za světové války pana Šimonka císař Karel I. nejvyšším rozhodnutím ze 7. března 1918 povýšil bez taxy do rakouského šlechtického stavu. Majestátem z 31. července 1918 mu byl udělen predikát Šimonek šlechtic z Mlaďatova (Šimonek Edler von Mlaďatov) a erb: Stříbrno-červeně polcený štít s ozubeným kolem střídavých barev. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě otevřená orlí křídla - pravé stříbrné, levé červené - mezi kterými vynikají tři zlaté klasy. Titul-hodnost šlechtice (edler) patřil k nejnižšímu šlechtickému stupni v rakouské části monarchie. Zde je třeba uvést, že z neznámého důvodu je panu Šimonkovi obecně připisován titul "barona", patrně tento omyl vznikl z nepochopení šlechtické titulatury tehdejšího státu. 

Pan Šimonek původně chtěl i certifikát o šlechtictví pro svého syna Ing. Františka Aloise, který v té době působil jako podnikový inženýr v závodu na výrobu děl v uherském Raabu. Nicméně v říjnu a listopadu 1918 císařství zaniká a pan Šimonek, v září ještě šlechtic Šimonek z Mlaďatova, již o své šlechtictví příliš nestojí, spíše vůbec. A začíná velmi zajímavá kapitola tohoto povýšení. Před zánikem monarchie nebyl diplom o povýšení ještě hotov. Tak 4.1. 1919 bylo bývalému c. a k. dolnorakouskému místodržitelství nařízeno, aby bývalému nobilitovanému bylo oznámeno, že má uschovaný šlechtický diplom. Nicméně se úřadu Šimonka nepodařilo nalézt, protože se na udané adrese – hotel Imperial Vídeň nezdržoval. 10.5. 1919 tedy dolnorakouská zemská vláda požádala německorakouský úřad pro vnitřní záležitosti a vyučování, aby zařídil předání diplomu přes úřady ČSR (což se nikdy neuskutečnilo)[3]. Jak vidno, ještě v roce 1919  nástupnické úřady Rakouska-Uherska v dolním Rakousku vedou zbytkovou šlechtickou agendu, a to až do doby přijetí ústavy nové Rakouské republiky. Nicméně bývalý šlechtic Šimonek již o své skutečně opožděné šlechtictví nestojí. V nové republice se stává senátorem a působí v Agrární straně, umírá v roce 1934 a jsou mu prokazovány skutečně důstojné pocty při pohřbu.

Tolik k zachránci Škodovky a hradu Houska, který patřil k osobám povýšeným do šlechtického stavu v posledních měsících monarchie.

[1]Manželka prince Egona Hohenlohe-Waldenburg-Schillingfürst, Housku zdědila po svém otci, hraběti von Kaunitz-Rietberg

[2]Manželka GÉZY Julia Alexandera Johanna Maria Andrassyho, * Pest 22.7.1856, + Budapešť 29.8.1938; m. Praha 17.5.1882, rozená von Kaunitz-Rietberg (* Neuschloss 27.8.1862, + Budapešť 8.4.1936).

[3]ŽUPANIČ, JAN, Nová šlechta rakouského císařství, Agentura Pankrác, Praha, 2006, EAN: 978-80-86781-08-2, str. 213, 226, 392