Matčin sen na Olšanech – pravdivý příběh jedné hrobky

Olšanské hřbitovy skrývají hned vedle hlavního vchodu sousoší tzv.Matčin sen od Františka Rouse (hrobka rodiny Hrdličků, VI - 6b). Snad kolem žádné hrobky není tolik legend a mýtů nekriticky přebíraných i do odborných prací.......

Málokterý návštěvník Olšanských hřbitovů v Praze mine bez povšimnutí největší sousoší tohoto hřbitova. Je hned vedle hlavního vchodu a je zvané Matčin sen. Sousoší představuje matku zlomenou žalem ze smrti syna, kterou utěšuje její muž. Matka drží za ruku syna v uniformě. Anděl stojící za synem již otevírá dveře na věčnost. Černou mramorovou hrobku zbudovala firma Pupp a Škarka, sochy z bílého mramoru vytvořil František Rous.

V podstatě hned po zbudování hrobky začalo být toto smuteční místo určitou atrakcí pro Pražany. Dostalo se i na pohlednice. Jde o výjimečnou hrobku a velmi sugestivní sousoší, které začalo vytvářet mnoho legend, které jsou přebírány dodnes i v odborném tisku, až se skutečnost téměř překryla. Předkládám ctěnému čtenáři příběh hrobky bez legend.

Nejznámější pověst je o snu matky, která měla vidět syna vojáka zemřít na bojišti, syn měl však spáchat sebevraždu kvůli nešťastné lásce či dluhům v kartách a na sousoší podpírá matku sám císař František Jozef I.

Ve skutečnosti se jedná o hrobku rodiny soudního rady zemského soudu v Praze Aloise Hrdličky, jeho manželky Jindřišky a syna Jana. Syn Jan Hrdlička byl posluchačem druhého ročníku c. a k.  Konzulární akademie ve Vídni (dříve Orientální). Orientální akademie byla vysokou školou založenou Marií Terezií roku 1754 pro vzdělávání diplomatů Habsburské monarchie, existuje dodnes pod názvem Diplomatická akademie. Jedná se o vážený vzdělávací ústav s bohatou historií, Akademie byla jednou z prvních diplomatických škol na našem kontinentu. Ona pověst o vojákovi vznikla patrně díky uniformě, kterou má Jan. Dnešní návštěvníci mají uniformy spojené hlavně s bezpečnostními složka a armádou, ale v době úmrtí Jana měli v císařství svoje uniformy mj. i posluchači škol a civilní úředníci. Tradici civilních uniforem odstranila První republika. Tak tomu bylo i u diplomatů. Tradice uniforem diplomatů se v Evropě udržela mj. ze západních zemí ve Velké Británii a východních v Ruské federaci. U nás je to již desítky let věc zcela neznámá. Ostatně informace o posluchači Akademie je uvedena i na hrobce.

Jan dle oficiálního úmrtního oznámení zemřel na zápal plic (25.5.1900), bohužel to byla častá příčina smrti i mladých lidí tehdy, ale i dnes. Nic nenaznačuje sebevraždu mladého muže a nelze ji nijak dokumentárně podepřít.

Dle Hřbitovní matriky VI, hřbitova na Olšanech, odd. I-VI (uložené v Archivu hl. m. Prahy ve fondu „MHMP, referát XIV“) jsou uvedena jména pohřbených v hrobce (Jan Hrdlička, Alois Hrdlička, Jindřiška Hrdličková – předčasně zemřelý syn, otec a matka) a navíc poznámka, podle níž by nikdo další již do hrobky pohřben býti neměl. Pověst o císaři podpírající matku je nejvíce absurdní. Jedná se bezpochyby o rodinné sousoší. Muž podpírající matku není císaři vůbec podobný (snad kromě tehdy běžných licousů), ale hlavně byla hlava státu zobrazována pouze na úředně schválených oficiálních portrétech a sochách. Je nepředstavitelné, aby si tehdy císaře někdo „dal na hrobku“ a ještě v domácím oděvu (sic!).

Sousoší je skutečně výjimečná funerální plastika a stojí za pozornost a návštěvu. Jistě bude dál žít městská pověst o nešťastné lásce mladého muže, ale domnívám se, že smutný příběh je zajímavý i ve skutečnosti bez císařských příkras a karetních dluhů. Jistě by rodina Hrdličků chtěla, aby je lidé znali bez nánosů bajek a legend.