Schwarzenbergové dnes už nepotřebují ceremonie 19. století a napodobeninu koruny

O pohřbu p. Schwarzenberga jinak. Schwarzenbergové jsou především truchlící  lidé – nepotřebují ceremonie 19. století a napodobeninu vévodské koruny na rakvi blízkého člověka. Tradice a současnost pohřbů tohoto rodu. 

Kolem pohřbu pana Karla Schwarzenberga se hned po skonu ve Vídni začaly skloňovat nejrůznější úvahy a verze, jak bude a jak by měl vypadat jeho pohřeb. Někdo  přišel s tím, že na rakvi bude jistotně vévodská koruna, další zas přidali, že u rakve budou držet stráž členové spolku schwarzenbergská garda. V představách některých lidí se začal rýsovat obraz ne nepodobný pohřbům hlubocké primogenitury na počátku 20. století.

Ano. Hlubocká primogenitura se sídlem v Českém Krumlově, na Hluboké a Třeboni až do doby Velké války používala funerální ceremonie, které se začaly formovat v barokním 18. století a někdy i dříve. „Poslední pohřeb majorátního pána primogenitury zažila Třeboň 10. října 1914. Do hrobky byl uložen vládnoucí kníže Adolf Josef ze Schwarzenbergu. Pohřbu se účastnilo třiatřicet skupin smutečních hostů, z nichž všechny počínaje číslem dvanáct měly své předem určené místo v kostele. Rakev stála na smutečním katafalku uprostřed chrámového chóru.  Do lavic umístěných po obou jeho bocích zasedlo nejbližší příbuzenstvo zesnulého knížete. Nalevo od rakve dále zaujaly místo sestry řádu sv. Karla Boromejského, naproti katafalku potom duchovenstvo v čele se sedmým českobudějovickým biskupem Antonínem Josefem Hůlkou. Pořadatelé využili i symboliku chrámového prostoru – ostatní pozvaní hosté seděli až za příčnou lodí, tradiční hranicí uzavírající nejposvátnější místo svatostánku. V rukou nosiče zde spočívaly na sametovém polštáři tradiční insignie vládnoucích knížat – knížecí koruna a Řád zlatého rouna.“[1]

Orlická sekundogenitura měla obřady daleko skromnější. „Trasa smutečního průvodu se ubírala z bran orlického sídla, anglickým parkem, až do kaple hrobky, kde se konala zpravidla druhého dne samotná smuteční slavnost. Rakev bývala vynesena na kruhové prostranství před hrobkou. Na počátku října 1913 kráčelo za rakví Karla IV. ze Schwarzenbergu, již nesli hospodářští a lesní úředníci, nejbližší příbuzenstvo a další urození hosté. Nechyběli mezi nimi ani následník rakouského císaře František Ferdinand d’Este či předseda panské sněmovny Alfréd III. Windisch-Graetz. Průvod prošel po kruhovém prostranství rozděleném do čtyř sektorů mezi zástupy obecenstva a dvojstupy spolků, které držely své prapory skloněné k zemi, a zamířil do krypty, kde byl orlický kníže uložen po boku své první manželky Marie, rozené Kinské. Poté následovala smuteční hostina na zámku, kondolence, zádušní mše a období smutku vyhlášené pro celé panství. Zesnulá knížata ze Schwarzenbergu byla doprovázena modlitbou věřících. Kromě četných výročních zádušních mší ve všech patronátních kostelích byly tradičně vydávány zbožné vzpomínky s textem modlitby za sto dnů odpustků pro zemřelé. Zdobil je obyčejně náboženský výjev, podobizna oblíbeného světce, křestního patrona či malý portrét zemřelého.“[2]

„Ovšem tehdejší ceremonie a průvody ovládala sociální hierarchie, jež přestávala od druhé poloviny 19. století odpovídat skutečnému rozložení sil ve společnosti. Jinými slovy, pohřební průvod odrážel především myšlenkový svět představitelů starobylého rodu, jimž poskytoval prostor „jiné“ reality. Vysoká šlechta v něm zůstávala navzdory proměně společenských poměrů na vrcholu sociální pyramidy a prostřednictvím propracované symboliky rituálu mohla veřejně prezentovat děděné a pečlivě opatrované hodnoty svého stavu.

Schwarzenberské pohřby představovaly od doby baroka do prvních desetiletí 20. století demonstraci životních strategií představitelů vysoké šlechty na veřejnosti. V kontextu životního stylu vysoké šlechty a důrazu, který nadčasově kladla na jeho veřejnou reprezentaci, bylo možné strategii pravidelného opakování ustálených rituálových forem chápat ještě jako něco více než jen pouhou praktickou potřebu. V proměňující se době se zděděný pohřební rituál stal svého druhu svědectvím o „starých časech“ Snaha zachovávat zděděné tradice potom vypovídá o konzervativních hodnotách v myšlení vysoké šlechty, s jejichž pomocí vymezovala vlastní identitu v měnícím se světě. V době, kdy šlechta jako stav postupně ztrácela svá mocenská postavení, měly stvrzovat a veřejně demonstrovat hodnoty starobylosti rodového původu i výjimečného společenského postavení, jenž byl dán narozením.“[3]

Postupně ale i u rodu Schwarzenbergů proběhla změna, kdy se obřad pohřbů stal věcí soukromou a veřejná prezentační část byla postupně potlačována. Otevřel se plný prostor pro vlastní žal a truchlení. Schwarzenbergové kvůli společenským změnám již nemuseli stvrzovat svou identitu či společenské postavení prostřednictvím funerálních obřadů. To snad neznamená, že by nebylo odkazováno k tradicím, které jsou součástí identity rodiny, ale ty se již nijak výrazně v oblasti ceremonií neodlišují od jiných větších církevních pohřbů a těžiště je přeneseno do soukromí.

Je zde stále důraz na duchovní stránku obřadu (zádušní mše), přítomnost nejvyšších udělených vyznamenání, rodová vlajka na rakvi a deska s erbem zesnulého. Ovšem tyto věci nemůžeme označit za typické ceremoniím Schwarzenbergů, ale jsou obecněji používány. Vystavení rakve v kostele Panny Marie pod řetězem s čestnou stráží, aby se mohla přijít rozloučit veřejnost byla součástí tradičního ceremoniálu, ale v případě pana Karla Schwarzenberga to bylo dáno i tím, že byl veřejně činnou osobou. V případě schwarzenberské primogenitury to byla ve druhé polovině 19. století kaple sv. Jana Křtitele v třeboňském kostele sv. Jiljí, u mladší rodové větve kaple orlického sídla. Ve veřejném vystavení rakve s ostatky - ostentiu corporis byl kladen důraz na hodnoty rodinné reprezentace.

Schwarzenbergové jsou především lidmi, kteří zažívají období smutku a truchlení. K tomu se nepotřebují dívat na napodobeninu koruny krumlovských vévodů na rakvi svého zesnulého blízkého člověka. Naopak skromnost a uměřenost je znakem aristokracie, ne pozlátko a pompa.

[1] GRUBHOFFER, Václav. Nemoci, smrt a pohřby v životních strategiích Schwarzenbergů (1732-1914) [online]. České Budějovice, 2013 [cit. 2023-12-09]. Dostupné z: https://theses.cz/id/hfcrji/. Disertační práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta, st. 202

[2] Nemoci, smrt a pohřby, st. 209-210

[3] Nemoci, smrt a pohřby, st. 220