Pohřeb p. Karla Schwarzenberga zblízka obrazem a slovem

Dovoluji si Vás pozvat ke zhlédnutí fotografií  z katedrály sv. Víta v Praze, kde se uskutečnil pohřeb pana Karla Schwarzenberga. A fotografií z kostela Panny Marie pod řetězem, kde byl vystaven katafalk. Vše provázeno slovem

Dovoluji si pozvat své vzácné čtenáře ke zhlédnutí fotografií z 9.12. 2023 z katedrály sv. Víta v Praze, kde se uskutečnil pohřeb pana Karla Schwarzenberga. A fotografií z kostela Panny Marie pod řetězem, kde se konalo rozloučení s veřejností a vystavení rakve. Za poskytnutí fotografií děkuji Českému velkopřevorství řádu maltézských rytířů v osobě pověřeného pana fotografa Jiřího Straška. Připsal jsem k fotografiím  informace, které mohou být pro čtenáře zajímavé, protože jinde nejsou převážně k dispozici. 

Samotná funerální ceremonie měla přísný zasedací pořádek. Lze říct, že zde bychom našly stopy původního, nejen schwarzenbergského, ceremonielu 19. století, kdy byli hosté odstupňováni dle společenské hierarchie. Ústředním prvkem byla samozřejmě rakev se zesnulým a nejvýznamnější hosté byli rakvi nejblíž – ať už v průvodu nebo při obřadu. Při obřadu pohřbu pana Karla v katedrále byli hosté rozděleni do tří úrovní – zelené, modré a červené. V první byly hlavy států, ať už republik či monarchií a rodina. Byl zde i zástupce rodiny Habsburků (tzv. arcidomu) – syn Karla Habsbursko – Lotrinského Ferdinanda Zvonimíra se svou matkou. Jeho postavení je dáno historickým propojením rodu a bývalého panovnického domu a samozřejmě přátelské vztahy zesnulého s rodinou Habsburků. Na šlechtické pohřby se standardně nosí žaket (bylo tomu tak i na nedávném pohřbu Marie Schwarzenberg), tentokrát vzhledem k veřejnému obřadu byl dress code černý či šedý oblek.

Rakev s ostatky byla ústředním bodem obřadu. Byla přikrytá vlajkou v rodových barvách – modré a stříbrné (bílé) .Barvy odkazují k původnímu erbu předků Schwarzenbergů.  Erkinger I. ze Seinsheimu, získal v roce 1405 franské panství Schwarzenberg s hradem a roku 1435 hrad Hohenlandsberg a začal se psát svobodný pán ze Schwarzenbergu. Rodový erb pánů ze Seinsheimu znázorňuje štít rozdělený střídavě (pěti až sedmi) stříbrnými a modrými pruhy. Později i dnes byl v prvním poli knížecího erbu Schwarzenbergů, tj. na heraldicky čestném místě. Vlajka je ozvukem symbolu, s nímž se krumlovští obyvatelé pravidelně setkávali – osobní zástava panujícího knížete a vévody, mohutný prapor se čtyřmi modrými (případně třemi) a čtyřmi bílými pruhy, který od nepaměti opatrovali krumlovští ostrostřelci a jenž nesměl chybět na žádné velké události či slavností střelbě – ten byl ovšem ztracen během druhé světové války. Prapor Krumlovského vévodství sestává se z jednoho modrého a jednoho bílého pruhu. Za zmínku v tomto ohledu stojí, že od dob moderních, definitivně pak od dob první republiky, je krumlovský vévodský prapor ustálen v podobě modrého pruhu nahoře a bílého dole, tj. do podoby odlišné od dnes běžného schwarzenberského knížecího praporu s bílým pruhem nahoře a modrým dole, preferovaného od 19. století u potomků schwarzenberské sekundogenitury na Orlíku.

Rakev a katafalk jsou skromnou verzí barokního castra doloris a jejich pozůstatkem. Castra doloris s alegorickou a figurální výzdobou se používala od dob barokních i v rodu Schwarzenbergů. Rakev byla obklopena květinami a věnci. Tato květinová výzdoba se začala používat až ve století 19.

Prvkem státního pohřbu byla čestná stráž vojáků Hradní stráže. Stejnokroje jsou z dílny výtvarníka a kostýmního návrháře Theodora Pištěka. Uniformy byly poprvé představeny 15. března 1990 při státní návštěvě prezidenta Spolkové republiky Německo Richarda von Weizsäckera na Pražském hradě. Vidíme  uniformy slavnostní, tzv. audienční.  Při pohřbech hlubocké primogenitury i orlické sekundogenitury bývali jako čestná stráž u katafalku používáni úředníci. K důstojnému průběhu počáteční fáze pohřebního rituálu tedy patřila čestná stráž. V orlickém prostředí ji tvořili zpravidla dva lesní úředníci, v hlubocké knížecí správní úředníci.

Tady je třeba vyvrátit stereotyp o tom, že u katafalku stála vévodská granátnická garda. Schwarzenberská granátnická garda, jejíž existence i přídomek „vévodská“ po roce 1723 vychází právě z někdejšího postavení panujícího knížete ze Schwarzenbergu, coby vévody krumlovského a pána na Krumlově, v Českém království, tj. prvního českého světského vladaře hned po králi. Mimo vlastní tělesnou stráž granátníků stojí ve vztahu k symbolice a místní paměti Českého Krumlova zmínit i několik důležitých zvyklostí mimo její základní účel reprezentace a ostrahy, a to především unikátní tradici strážení Božího hrobu granátníky na Velikonoce v kostele Božího Těla a Panny Marie Bolestné, dále tradice tzv. kirchparád (slavnostní průvody granátníků na mši ze zámku do kostela sv. Víta na základě pozvání českokrumlovského preláta), tzv. slavná zvonění v zámecké kapli na výročí úmrtí vévodů a vévodkyň či slavnostní dělové salvy. Při pohřbech granátníci pochodovali po boku pohřebního kočáru. Důvod, proč granátníci nestáli u katafalku byl prostý – stráž drželi úředníci, kteří měli společensky daleko vyšší postavení než granátníci. Granátníci stáli v kostelech až na konci transeptu vedle zpěváckých spolků. U katafalku pana Karla Schwarzenberga v kostele Panny Marie pod řetězem drželi čestnou stráž i skauti, protože zesnulý měl od dětství vřelý vztah k této organizaci mládeže.

Součástí smuteční dekorace byl i štít s erbem zesnulého. Obvyklá výzdoba pohřbů šlechty od dob středověkých. V 19. století bylo u katafalku používáno dokonce větší množství erbovních štítků vedle květin.

Vedle katafalku spočívaly na sametovém polštáři Řád zlatého rouna jako Habsburský dynastický řád, který opět demonstruje propojení zesnulého s tradicí dynastie i přátelské vztahy s Habsburky, zejména Ottou Habsbursko – Lotrinským, který mu řád udělil. A samozřejmě Řád bílého lva jako nejvyšší vyznamenání České republiky. Oba řády jsou propůjčené a po smrti se vrací do příslušných kanceláří. Na pohřbech bývají vystaveny i všechny řády zesnulého, ale zde byla volena verze dvou řádů, ke kterým měl zesnulý největší vztah, a které byly nejvyšší udělené. Na konci monarchie byly neseny v průvody primogenitury i insignie krumlovského vévodství – klobouk. Ten se však za války ztratil podobně jako prapor.

Je třeba zdůraznit, že pan Karel Schwarzenberg měl blízký srdeční vztah k Českému velkopřevorství maltézských rytířů. Byl čestný a devoční rytíř a kromě toho nositel řádového vyznamenání "Velkokříž pro Merito Melitensi". Proto vystavení rakve pro možnost rozloučení se  veřejností organizovalo velkopřevorství a jeho obětaví členové a členky v kostele řádu Panny Marie pod řetězem. Kdysi ústředním chrámem rytířů a johanitské komendy u Kamenného mostu na Malé Straně. Dodnes je hlavním duchovním místem velkopřevorství a nekropolí významných rytířů řádu od dob renesance. Zde byla rakev také přikrytá rodovou vlajkou a vystavena v doprovodu Hradní stráže a skautů, s květinovou výzdobou a znakem Maltézského řádu z květin. Byly rozdávány modlitební upomínky, vedena kondolenční kniha a sbírka darů na charitativní činnost řádu a pro Ukrajinu, dle přání zesnulého. Excelentní organizace a pieta zajistila důstojné rozloučení se zesnulým pro veřejnost. Velkopřevorství se také významně podílelo na organizaci pohřbu v katedrále a zádušní mše. Členové řádu byli zastoupení i na pohřbu v katedrále a dá se říci, že bez jejich obětavé práce by se pohřeb a rozloučení neobešlo. Zaslouží proto velké poděkování.

Uvádím pro čtenáře podrobnosti o stejnokrojích členů řádu, které nebývají snadno dostupné. Na fotografii zleva. Kaple Schwarzenbergská v katedrále.

1. osoba: magistrální rytíř Maltézského řádu v "pracovní uniformě“ (používá se např. při poutích do Lourdes při práci s nemocnými, dále například při výkonu "katedrální služby" - zajištění zdravotní péče při bohoslužbách v katedrále). Řádová miniatura je nad levou kapsou. Tento rytíř je také nositelem záslužného řádu "pro Merito Melitensi" - miniatura na bílo-červené stuze na levé straně.

2. Magistrální řádová dáma v pracovní uniformě (bílý čepec). Miniatura řádu (na černé stuze), dále řádová medaile (na červené stuze) dokládající, že se dotyčná účastnila řádové pouti do Lourdes (počet návštěv pak vyjadřují stříbrné či zlaté křížky připnuté na stuze).

3. osoba - členka katedrální služby (a v současné chvíli kandidátka členství), opět medaile za návštěvu v Lourdes.

4. a 5. Pánové v pozadí členové katedrální služby v pracovní uniformě (respektive jen bundě a baretu - používá je katedrální služba, Maltézská pomoc, Česká maltézská pomoc v Českých Budějovicích a příležitostně Česká maltézská mládež) , medaile za opakovanou návštěvu Lourdes a další miniatury (neidentifikováno).

6. členka řádu v řádovém oděvu magistrální dámy v obedienci (obedienci vyjadřuje červené obtažení řádového kříže na peleríně,, že se jedná o magistrální dámu se pozná takhle na dálku primárně podle toho, že nemá mezi rameny kříže lilie/orla, což je vyhrazeno šlechtickým kategoriím  - orel je privilegium pro Čechy, Rakousko a Německo, ostatní státy mají lilie). Na sobě má řád (nikoliv miniaturu a tedy ani další, nižší medaile), na hlavě černá mantila.

7. Členka katedrální služby (bez dalších indicií).

Dále v katedrále vidíme většinou magistrální rytíře, na kraji obrázku vpravo magistrální rytíř v obedienci – velkokříž na zlaté stuze (vedle pana knížete-velkopřevora), dobře viditelný je také čestný a devoční rytíř (vlevo uprostřed - orli mezi rameny kříže) a řádová dáma v černém rouchu a černé mantile.

Hlavním v celé ceremonii byl ovšem zesnulý, kterému se dostalo vskutku důstojné duchovní cesty z tohoto světa a rozloučení. Čest jeho památce!