Horné Turovce – drobná perla v dvojkříži – kurie na území Slovenska

Kurie (slovensky kúria, obojí z lat. curia) bylo v Uhersku skromnější sídlo drobné šlechty. Příkladem takové kurie, která byla pečlivě rekonstruována, je kurie v obci Horné Turovce.

Kurie (slovensky kúria, obojí z lat. curia) bylo v Uhersku skromnější sídlo drobné šlechty nebo městské šlechtické sídlo. Bývala to přízemní nebo jednoposchoďová zděná či dřevěná obytná budova se skromnou či i zdobnější architektonickou výzdobou, která se vyvinula ze středověkého šlechtického dvora. Často bývala umístěná na vyvýšeném místě v obci nebo u vodního toku. Bloková budova či budova s křídly zpravidla sousedila s hospodářským dvorem, zahradou nebo s malým parkem. Stejně jako kaštel, se kterým má některé architektonické prvky společné, i kúria zřejmě mohla mít obrannou funkci. Záleželo na majetkových možnostech jednotlivých šlechticů. Méně majetní stavěli i dřevěné kurie se zdobeným vchodem a interiéry pod vlivem lidové architektury, zámožnější pak z cihel nebo kamene, kde můžeme hovořit o slohových stavbách, od renesance až po empír 19. století.[1] Mnohé kurie svou honosností konkurovaly menším zámkům, kaštelům, a to v případě zámožných vlivných rodů z řad nižší šlechty. Vedle kurie občas můžeme nalézt i malý šlechtický cintorín, tj hřbitov, kde bývali pohřbíváni výlučně šlechtičtí majitelé kurií.

Na území dnešní Slovenské republiky se zachovalo v obcích velké množství těchto staveb. Jsou studnicí poznatků o životě obcí a jejich šlechtických majitelů. Bohužel jejich stav mnohdy neodpovídá jejich historické ceně.

Příkladem takové kurie, která byla pečlivě rekonstruována, je kurie v obci Horné Turovce (maď. Felsőtúr, nem. Oberthur) je to klasicistní přízemní budova čtvercového tvaru postavená kolem počátku 19. století v okrese Levice, kraj Nitra.

Dějiny kurií byly dějinami rodin, které je obývaly. Horné Turovce byly postaveny šlechtickým rodem Pongráczů v Hontianské stolici (župě)[2]. V roce 1868 vlastnil panství Štefan Pongrácz (*1821 – †1900), který ji nechal přestavět. Na katastrální mapě z roku 1868 zakreslili současný půdorys rezidence, odlišný od předchozí dvoukřídlé budovy zachycené na mapě z roku 1861. V době stavebních změn se bývalý důstojník Štefan věnoval své rodině a své velké vášni, zahradničení. Po dokončení nového sídla byl v roce 1869 jmenován velitelem honvédského praporu v Bratislavě. Následně se stal císařsko-královským komořím, podplukovníkem a velitelem brigády. Do důchodu odešel jako generál. V hmotě současné budovy se pravděpodobně dochovalo starší panské sídlo, které nechal postavit Jozef Pongrácz (*1728 -†1798), zakladatel větve rodu Pongraczů z hontianské župy.

Jozef získal majetek v Horných Turovcích díky sňatku s Annou Marií Kellióvou, jednou z dcer Adama Kellió. Spolu s Hornými Turovci vlastnil 102 poddaných v devatenácti vesnicích na území Malohontu, v Liptovském, Novohradském, Nitranském a Trenčínském kraji. Jozefův vnuk Štefan Pongrácz (*1779 – †1832) nejprve zvelebil rodové sídlo v Horných Turovcích, a to po sňatku s Polixénou Missicsovou, po její smrti s Klárou Okolicsányi (*1789 – †1862), obě ženy patřily k dědičkám ženské linie Adama Kellió.

Vzhledem k tomu, že Štefan měl až devět dětí a rozsáhlý majetek, mohl odkázat jednotlivým potomkům patřičný podíl a pro některé z nich zanechat i vlastní panství. Štefanovo rodové sídlo převzal jeho nejstarší syn Július Pongrácz (†1861), který byl v letech 1853 a 1861 zapsán jako držitel sídla v pozemkových knihách. Július (I.) Pongrácz působil v letech 1839 až 1845 jako podfiškál župy Hont. Július se svou manželkou Rózou Wagnerovou neměl žádné potomky, a tak po jeho smrti budovu zdědil Júliův mladší bratr Štefan Pongrácz. Ve dvanácti letech nastoupil do vojenské školy v Trnavě a po dvou letech, v roce 1836, přestoupil na kadetní školu. Po maturitě byl Štefan převelen do Haliče k osmému husarskému pluku, kde se v roce 1843 stal poručíkem a brzy nadporučíkem. V roce uherského povstání proti Habsburkům 1848 se vrátil do Uher a na doporučení revoluční vlády byl jmenován setníkem generálního štábu honvédů. Vzhledem k tomu, že zůstal ve štábu až do konce revoluce, účastnil se téměř všech vojenských operací. Před bitvou u Debrecínu 2. srpna 1849 měl hodnost náčelníka generálního štábu, ale poté bojoval v hodnosti podplukovníka, včetně slavné bitvy u Világoše 13. srpna 1849.[3] Když Štefan odešel z armády, založil rodinu v Horných Turovcích.[4] Od Štefana Pongrácze přešlo panství do vlastnictví plukovníka rakousko-uherské zeměbrany Karla Laky de Niczkillak et Ondód (1844 – 1922), ze starého šlechtického rodu původem z obce Ondód pri Szombathely v Maďarsku.

Karl Laky de Niczkillak et Ondód se pravděpodobně setkal se Štefanem Pongráczem během jeho služby u honvédů. Na panství se narodil i jeho syn Gábor Laky de Niczkillak et Ondód (1873-1896), který však nešťastně zahynul v mladém věku, těsně po absolvování Tereziánské vojenské akademie, během služby v hodnosti poručíka husarského pluku č. 6 "Vilém II. König von Württemberg". Po smrti své první manželky Ilony Clementine Marie Sényi de Nagyunyomi (1853-1890) se Karl Laky de Niczkillak et Ondód podruhé oženil s Marií Erzsébet Petrinou Rumbachovou z Budapešti (*1868). Z tohoto manželství vzešla dcera Alice Amalia Maria Laky de Niczkillak et Ondód (1893-1974), která se někdy před rokem 1918 znovu provdala za vojáka. Jejím manželem se stal Emil Wolnhoffer de Csány (1885 – 1962) z Budapešti (císařovna Marie Terezie povýšila jeho předka Pavla Wolnhoffera do šlechtického stavu v roce 1758), který ukončil svou vojenskou kariéru jako generálmajor rakousko-uherské armády, ten přišel na panství během první světové války. Na panství se narodily nejméně dvě z jejich dětí, Károly István Jekelfalussy-Wolnhoffer de Csány (1918-2006) a Vera Maria Jekelfalussy-Wolnhoffer de Csány (1919-2004). Rodina však po vzniku ČSR opustila Horné Turovce a přestěhovala se do Paříže. Ve Francii žijí potomci tohoto rodu dodnes.

Kurie jsou velmi specifické památky na území dnešního Maďarska a Slovenska a je možné je najít v mnohých obcích a dokumentují dlouhé a bohaté dějiny nižší uherské šlechty, která formovala tvář bývalých částí zemí koruny sv. Štěpána. A Horné Turovce jsou zdařilým příkladem zachování šlechtické kultury i dějin obce vepsaných ve zdech kurie.

[1] JANURA, Tomáš, Vidiecke šľachtické sídla v Liptovskej stolici, Liptovský Mikuláš, 2008, st. 10-33

[2] Hontianska župa sousedila s Tekovskou, Zvolenskou, Novohradskou, Peštiansko-Pilišsko-Šoltsko-Malokumánskou (Pest-Pilis-Solt-Kiskun) a Ostřihomskou župou. Hontianskou župou protékaly řeky Krupinica a Ipeľ. Rozloha Hontu v roce 1910 byla 2633 km2.

[3] Kapitulace u Világoše byla závěrečná fáze maďarské revoluce z let 1848 a 1849, která byla potlačena vojsky Františka Josefa I. a zejména jeho spojence, ruského imperátora Mikuláše I. Poslední zbytky revoluční maďarské armády vedené Artúrem Görgeym nakonec 13. srpna 1849 kapitulovaly u rumunské obce ?iria

[4] JANURA, Tomáš, Vidiecke šľachtické sídla v Hontianskej stolici, Liptovský Mikuláš, 2021, st. 76-77