Ať Bůh žehná Tobě i Slávuškovi“ – nad úmrtím vnuka admirála Kolčaka

Alexandr Vasiljevič Kolčak. Velmi známá osobnost, u nás i díky incidentu u Irkutsku, kdy byl československými legionáři předán tamní esersko - menševické vládě, rád bych ho zmínil v souvislosti s jeho nedávno zesnulým vnukem.

Na tomto místě děkuji internetovému časopisu „Rodina“ rg.ru/rodina a Historicko - kulturnímu centru "Beloje delo" http://www.beloedelo.com/ za laskavé poskytnutí fotografií/I would like to thank the editorial office of “Rodina” rg.ru/rodina and Historical and culture center "The white cause" http://www.beloedelo.com/ for kind providing the photos

Kolčak a rodina

„Ať Vás chrání Pán Bůh a žehná Tobě i Slávuškovi“. Ta slova jsou citace z posledního dopisu admirálově manželce Sofii (rozené Omirové) a devítiletému synovi Rostislavovi, „Slávuškovi“, jak ho vždy admirál láskyplně nazýval. Ten dopis si manželka četla již v Paříži, kam odjela z rozpadlé říše Romanovců otřásající se v občanské válce. Admirál a jeho manželka bohužel ztratili dvě děti, Táňečka zemřela jako malé dítě již v roce 1905, dcera Margarita umírá v roce 1914, když Sofie ve spěchu opouští Libavu (tehdy v Kurlandské gubernii, Ruské impérium, dnes Lotyšsko), na kterou zaútočila německá armáda na počátku Velké války.

V roce 1905 se poručík Kolčak účastní obrany Port Arturu jako velitel minonosek „Serdytyj“ a „Amur“ a v roce 1914 bránil Finský záliv jako kapitán 1.třídy a velitel křížníku „Rjurik“. Vždy plní čestně a svědomitě svojí službu bez ohledu na vlastní život a je mnohokrát dekorován vysokými vyznamenáními. Ale rodinný život je poznamenán tragédiemi v jeho nepřítomnosti, kdy plní vojenskou službu. Pro oba manžele byl „Slávuška“ posledním dítětem, které se snažili chránit, seč mohli ,v krvavém kolotoči té doby.

V roce 1919 je Sofie i se synem v Paříži, kam prchá ze Sevastopolu s pomocí britské vlády s diplomatickým pasem. Ve Francii žije z prostředků „Ruské mise“, což byla finanční instituce tzv. bílého hnutí, která podporovala významné ruské emigranty žijící ve Francii, postupně se prostředky ztenčovaly (od 15.000 franků měsíčně až ke 300). Nakonec, již po smrti manžela, odjíždí Sofie do městečka Pau u Pyrenejí, departament Pyrénées-Atlantiques. Rodina žije velmi nuzně.  Zde se syn učil na Jezuitské koleji, následně vystudoval v Paříži práva, a to pouze díky darům a sbírkám významných ruských emigrantů (kupříkladu generála Judeniče), kteří podporovali Kolčakovovu rodinu – v té době již byla Sofie nemocná, v důsledku mrtvice nemohla pracovat, ale každodenně chodila do chrámu a modlila se za svého „Sašenku“ jak nazývala manžela. Rostislav vystudoval, oženil se s paní Kateřinou Razvozovou, dcerou bývalého kontra-admirála Razvozova. Rostislav získává místo bankovního úředníka ve francouzském Alžírsku, kam odjíždí i s rodinou, zde se také narodí v roce 1933 syn, vnuk admirála Kolčaka, kterého nazývají na počest slavného děda Alexandrem.

V roce 1939 je Rostislav mobilizován a odjíždí bojovat do Francie, v roce 1940 po porážce francouzské armády padá do zajetí a vrací se až po konci války. Jako by se do rodiny Kolčaků stále vracela noční můra války a dlouhodobého odloučení, jak to bylo v případě Alexandra. Naštěstí po válce je již opět rodina spolu a usidluje se ve městě Saint-Mandé v regionu Ile de France. Všichni již mají francouzské občanství, až na paní Sofii, ta umírá v roce 1956 stále jako osoba bez občanství, tehdy byl již admirál Kolčak spíše nežádoucí a celá emigrace žila v polozapomenutí. Vdova byla pochována na slavném hřbitově cimetiere communal de Sainte-Genevieve-des-Bois.

Tento hřbitov má významné místo v dějinách ruské emigrace ve Francii. Jsou tam tisíce zemřelých z řad emigrace – příslušníci bývalé imperátorské armády – důstojníků a vojáků všech zbraní, vysokých úředníků, dvorních dam, skvělých aristokratů, umělců, spisovatelů, vědců, vlastenců – defilé předrevoluční elity zaniklého ruského impéria. Na náhrobku stojí psáno:„ Na památku manželky Admirála, S.F.Kolčakové 1876-1956, rozené Omirové, vdovy Vrchního Vladaře Ruska“. Na tomto hřbitově je taktéž pochován Rostislav a jeho žena Kateřina. Tento týden se k ním připojil i Alexander, a tak jsou opět spojeni již na jiném místě, a to tak, jak vždy drželi pospolu za života.

Zesnulý vnuk admirála Alexandr vystudoval Sorbonnu, hovořil několika jazyky, mnoho let pracoval jako novinář, mimo jiné i v New-Yorku, věnoval se malování a jazzu. Jako karikaturista přispíval do různých francouzských periodik. A horoucně miloval Rusko a památku svých předků, věnoval se hodně i rodinné historii a genealogii rodu, daroval různé rodinné relikvie ruskému státu. Zemřel po těžké nemoci ráno 9.3.2019.

Pochován byl 16.3. na hřbitově Sainte-Genevieve-des-Bois vedle rodičů. Rakev byla přikrytá památnou vlajkou se svatoondřejským křížem, od dob Petra I. vlajkou válečného loďstva Ruska. Na pohřeb byla přivezena potomky příslušníků „Kozácké gardy Jeho Veličenstva“ – je to  historická vlajka z tuniské Bizerty, která kdysi vlála nad jednou z lodí „bílé“ eskadry, která po opuštění Krymu v roce 1920 získala azyl ve francouzském Tunisu.

Rod Kolčaků pokračuje synem zesnulého Alexandra, také Alexandrem a dvěma vnučkami. Tolik k osudům potomků slavného admirála, děkuji všem, kteří  se zde zastavili na pár chvil.