Dámy, ženy, slečny – začněte běhat.

Před třemi měsíci jsem dostala vnuknutí, že bych se sebou měla začít něco dělat. Když jsem si představila pocení v tělocvičně za ohlušujícího zvuku hudby s dalšími 30 ženami různého věku a hlavně nálady, už už se má snaha zdokonalit své tělo ztrácela do daleka. V tom, ale přišel můj kolega a začal se chlubit, co vše si koupil na běhání a když mi řekl částku, kterou ho to stálo, protočily se mi panenky. Tolik peněz za obyčejný běh? Je to potřeba? Prý není, ale po nějaké době tě to prý tak dostane, že proto obětuješ ještě víc než pár tisíc.

Tak jsem se teda jala prohledat internet, s radami jak začít, na co si dát pozor, čemu se vyhnout. Bylo toho dost. Hlavně tedy čemu se vyhnout. Tak jsem si šla koupit správnou obuv, a když jsem viděla ty krásné oblečky pro běžkyně, už jsem se viděla jako v reklamě na adidas – usmátá mladá holka, v pěkné soupravě, která si to kluše v pravidelném rytmu a vypadá při tom úžasně.

                Po určitých běžeckých znalostech, v běžeckých botách a oblečení jsem se začala u domu protahovat přesně tak jak mi bylo poraděno. A vyběhla jsem. Psalo se, že začátky jsou těžké. Tak to bylo slabé slovo. Po triumfálním vyběhnutí jsem po 200 metrech začala lapat po dechu a v hlavě jsem měla jediné – tohle, že je těžké? To je moje smrt. Tak jsem dál jen šla – asi tak 500 metrů. A pak zase běžela (opět jen 200 metrů) a tak probíhaly mé první 4 kilometry. Když jsem se vrátila domů, lil ze mě pot a vypadala jsem jako uvařená. Myslela jsem, že to nejhorší je za mnou, ale to jsem nevěděla, co mě čeká další den. Už když jsem vstávala, cítila jsem nějakou těžkost v nohou. To ještě, ale nikdo neviděl můj styl chůze na podpatkách v kanceláři. Nemohla jsem si jít ani udělat čaj, každý krok, každé sednutí, každé postavení pro mě byly nekonečné muka! Nějak jsem totiž zapomněla protažení po běhu, protože mě těch pár metrů jako běh ani nepřišlo. Tu chybu už jsem nikdy neudělala a protahuju se teď pokaždé.

                Už běhám ty tři měsíce a bolesti už nemám, uběhnu dál a vážně mě to baví. Po třech týdnech utrpení,  Vám začnou pracovat endorfiny a po běhu se na všechny usmíváte jako sedmikráska. Doufám jen, že mě to nepřejde, protože po počátečním nadšení se stane, že se Vám zase až tak moc jít běhat nechce. Měňte prostředí, spoluběžce a počasí. Vážně si běh zamilujete a moc Vás nestojí. Já jsem začala běhat se svým psem a nevím, který z nás si to užívá víc. Uvidíme, jak to bude dál. Dám Vám vědět.

Hezký den

Iveta J