Nekojím - no a co?

Už v těhotenství se ženy rozdělují na dva tábory budoucích matek. Buďto sjíždíte emimino od rána do večera nebo na něho náhodou zabloudíte, když hledáte odpověď na otázku typu - je normální přibrat kilo za měsíc?  

Není. Mě se teďka těch 5 kilo drží zuby nehty.

Těhotenství jsem nijak extra neprožívala, těšila se na miminko, ale brala jsem to spíš stylem, že mě intuice zachrání a patřila tedy mezi skupinku těhotných, co denně sportovala (v rámci možností) a sem tam si dá sušenou šunku, kávu a nakládaný hermelín bez pocitu z ohrožení plodu.

Opravdové rozdělení matek se týká ohledně způsobu krmě jejich potomka - kojení versus umělá výživa.

Já jsem už jako těhotná nepropadala depresi z toho, kdyby mé dítě skončilo na umělé výživě, protože mně děti na této stravě nepřipadají nijak debilní nebo nonstop nemocné. Jenže nikdo ani tak neřeší děti, jako ty neohleduplné matky, které dítěti nedopřejí ten zázrak krmě z jejich prsu.

Takže - porod bolí jako prase, to jsem čekala. Že kojení bolí jako  další prase jsem tedy, ale nečekala.

Boj začíná hned na sále, kde do vás sestry hučí, že se musí dítě okamžitě přisát, aby se rozjela laktace (?! tohle slovo uslyšíte v dnech následujících po porodu tisíckrát). Ono po hodinách kontrakcí, kdy se bojíte pohnout, jelikož nevíte v jakém stavu je vaše tělo, je přitulení se k tomu drobečku maximum co svedete, ne ho ještě "štelovat" do správně pozice na rozkaz.

Samozřejmě pro to malé uděláte všechno a hned jak vás k němu pustí si ho tedy k prsu přiložíte (v té době už máte pročtenou brožurku o kojení, kterou jste vyfasovala od sester, jelikož na osobní pomoc není čas) a těšíte se na to spojení. První přiložení ucítíte hned - já jsem to cítila jako řez břitvou. Ale hurá, dítě saje. Jen bohužel naprázdno, jelikož laktace se rozjíždí (dle brožury) za tři dny. 

Po úspěšném přisátí následuje kontrola sester - přikládat bezpodmínečně každé dvě a půl hodiny, i když dítě spí jako dudek. Tak ho budíte, nutíte mu krmení a zase uspáváte - pořád do kolečka. Vše se zapisuje do tabulek a vizita kontroluje vaši úspěšnost.

A tři dny po porodu to začne - spustí se laktace (?!) a myslíte si, že vše půjde jako po másle.

A ono ne - malý mi nenabíral na váze, naopak spíše hubnul. I když to vypadalo, že mléka bylo dostatek a on sál třeba hodinu v kuse (ano, každé dvě a půl hodiny). On plakal hlady, já stresem hystericky také a jediné co jsem se dozvěděla od známých, brožurek a internetu je: kojit, kojit, kojit ať se ta (pardon) zasraná laktace rozjede. Takže jsem to zkoušela dál dokud mi můj drahý muž při pohledu na mě ubrečenou s ječícím synem v náručí řekl, ať se na to vyprdnu a dám malýmu okamžitě flašku - děkuji za to. Tak spokojeného jsem ho po vypití lahvičky viděla poprvé.

Zavolat poradkyni z laktační ligy (liga?!) jsem odmítla, tahat si někoho domů, aby mi okoukával prsa v šestinedělí, kdy mě hormony rozebírají na kusy vážně nechci. Stačilo mi, když mi prohmatávaly prsa sestry po porodu, myslela jsem, že jim ty ruce useknu.

Zkoušela jsem pak odstříkávat a dávát mu do láhve své mlíko, ale do týdne jsem o něj přišla úplně. Možná z pohodlnosti, možná ze špatné techniky. Vadilo mi to hodně? Ne. Stejně jako mateřské mléko má výhody, tak umělá výživa má své - dítě vydrží dýl spát, může ho nakrmit i někdo jiný než majitel prsou plných mléka a měsíc po porodu můžu běhat, aniž by mléko stříkalo na všechny strany.

Proč to tady píšu - je úplně jedno proč nekojíte, jestli jste se snažila a nešlo to, jestli jste se na to vykašlala hned od začátku. Nikdo nemá právo vám do toho kecat a odsuzovat vás. Je to jen vaše rozhodnutí, do kterého vám nemá nikdo co mluvit a vnucovat vám jeho názory. To samé se šátkováním, očkováním, atd.

Takže milé kojící, jež nechápete nás nekojící - mě taky nezajímá, že dáte svému dítěti jméno Cecil, že jste s ním celé dny zavřené doma, že mu dáváte oblečky v barvě, která se mně nelíbí, že se radíte na emiminu o barvě hoven vašeho dítěte, atd. vše co děláte a já ne. Stejně jako jsou moje kozy moje, je vše kolem vašeho dítěte věc vaše. 

Děkuji za to, že mám kolem sebe kamarádky, které kojí a já si mezi nimi nemusím připadat jako debil s Nutrilonem.