Zoubky moje – sirotci opuštění

Lidé se rozčilují, že by měli u zubaře hradit amalgánové plomby. Já už bych ji do pusy nechtěla, ani kdyby mi ještě zaplatili. Nechat si udělat nevzhledné tmavé fleky na zubech a ještě riskovat, že mi do organismu uvolňují rtuť? Pěkně děkuji! Jsem ráda, že jsem se zbavila těch, které mi nedobrovolně nainstalovali v dětství.

Cena za bílou plombu je ta poslední položka, která by mě trápila vzhledem k cenám korunek, můstků a dalších věcí. O rozsáhlejších náhradách se raději ani nezmiňuji. Kolikrát v životě si jdete nechat zaplombovat zub? Já vím, je to individuální, ale při pečlivém čistění zubů to zase tolikrát nebude. Mám ale jiný problém. Zůstala jsem úplně bez zubaře, a kdyby se mi udělal nějaký kaz, můžu si na něj lípnout tak akorát žvýkačku. To bylo tak. Asi před deseti lety jsem chodila k jedné paní doktorce v blízkosti svého bydliště. Byla hodná, povídavá, ale s hygienou si moc hlavu nelámala. Protože měla slušnou nadváhu, tak její prstíky byly jako buřtíky, které se urputně snažila vecpat lidem do úst. Navíc nenosila rukavice a používala nepříjemně zavánějící mýdlo, ze kterého se mi zvedal žaludek. Když se mi jednou šťourala v puse, tak zazvonil telefon. Otočila se, zvedla sluchátko, chvíli hovořila, položila sluchátko a zase mi vrátila buřtíky do úst. To už na mě bylo moc. Další v pořadí byl doktor, kterého mi doporučila známá. Vychválila ho až do nebes a přesvědčila mě, že za zdravé zuby si člověk nemá litovat připlatit. Jó, připlatit! Divadýlko to bylo ohromné. Doktor příjemný, prostředí také, nejnovější přístroje, přeochotná sestřička, která mi už do čekárny přinesla bylinkový čaj, a pan doktor hned plánoval, co všechno bude třeba udělat a předělat. Byla jsem tam všeho všudy třikrát a i to bylo moc. Dvakrát jsem platila za běžné zákroky kolem patnácti set a potřetí si řekl za vyčistění kanálků skoro tři tisíce. U toho mě přesvědčoval, že nutně potřebuji jakýsi skleněný implantát asi za pětadvacet tisíc. Já, chudák samoživitelka, jsem málem omdlela a víckrát jsem tam nešla. Následovalo období hledání, protože zubaři, které jsem byla schopna zaplatit, přestali brát nové pacienty. Na chvíli jsem pustila problém z hlavy, ale když mi zůstal kus zubu v gumovém rohlíku, začala jsem zase pátrat. Přes nějaké známosti se mě ujala jedna paní doktorka, která má ordinaci vzdálenou asi patnáct kilometrů. Při první návštěvě mi skvěle dostavěla ulomený zub a při druhé se chystala vrtat citlivý krček u jedničky. Už brala do ruky vrtačku, když jsem nesměle pípla, jestli by to nemohla umrtvit. Řekla, že to nic nebude, že tam je jen malá dírečka a kdyby to přece jen bolelo, tak že dáme teprve potom injekci. Pustila se do práce a vida, z malé dírečky byla velká díra a bolelo to strašidelně. Znovu jsem požádala o anestezii. „To už nestojí za to,“ prohlásila a pokračovala v práci. Z očí mi stříkaly slzy a vrtání bylo nekonečné. Kdybych jí to tak mohla nějak oplatit, sadistce jedné. Vzpomněla jsem si na kreslený vtip, kde sedí pacient v zubařském křesle a nad ním doktor s vrtačkou. Pacient chytí doktora za koule a říká: „Nebudeme si dělat bolest, že ne?“ No jo, jenže tohle byla doktorka. Na další návštěvu už jsem se neobjednala, přece se nenechám takhle tejrat. Taky jsem to paní doktorce řekla. Horší je, že jsem zase tam, kde jsem byla. Už se nedivíte, že mě nechává chladnou, jestli budu za amalgán platit nebo ne?