Nyklová si nakonec také dala říct

Pane, moje žena má zbytečně vyvinuté vnímání, ona slyší, i když klesá teploměr – vyprávěl kdysi Vladimír Menšík.

To dáma, o které bude řeč, možná také, v tomhle přeneseném slova smyslu, ale jinak vás moc neuslyší. Pokud vám nevidí na ústa nebo neřvete jak na lesy, vůbec vás nebude vnímat.

Kdo sleduje Ulici, určitě si vzpomene, jak se před časem v několika dílech řešila nedoslýchavost Lumírovy matky – majitelky pekárny. Zákazníci u pultu museli všechno několikrát opakovat, telefonické objednávky každou chvíli nějak popletla a kamarádky jí pomalu přestávaly donášet drby.  Ono je totiž v případě zaručených informací o sousedech poměrně nepraktické příliš hulákat. Kdo ji upozornil, že by měla jít k lékaři, byl největší nepřítel. Ona přece není žádná hluchá stařena a všichni kolem si vymýšlejí. Každý už měl strach něco říct, ale když Nyklovou málem přejelo auto přímo před pekárnou, protože ho neslyšela, energická přítelkyně jejího syna už byla neoblomná a rovnou ji dostrkala k lékaři. Nenápadné sluchátko problém vyřešilo, Vilma celá rozkvetla a už zase bezpečně věděla o všem, co se kde šustlo.

Mám ve svém okolí také jednu takovou Vilmu. Je mnohem mladší než ta seriálová, stejně nahluchlá, ale už dlouho setrvává právě v té fázi „kdo si dovolí něco říct, ten je největší nepřítel“. Situace se rok od roku zhoršuje a já se někdy snažím odhadnout, co se asi Vilmě odehrává v hlavě. Zdá se mi velmi nepravděpodobné, že by si problém neuvědomovala. Připadá jí trapné přiznat, že hůř slyší? Jako že se to stává jen starým lidem? Copak je trapné, že třeba někdo čte s brýlemi? Má strach z vyšetření? Vždyť doktor může zjistit, že je to jen nějaký špuntík z ušního mazu, který se odstraní a bude po problému. A když ne, tak naslouchátko schová pod delšími vlasy a nikdo si ho ani nevšimne. Vždyť se dají koupit i krásná naslouchátka, jsou to vlastně nádherné šperky, které by naopak byla úplná škoda zakrývat.

Můžete mi říct, že je to její věc, a proč si s tím vůbec lámu hlavu. Víte proč? Protože vidím, jak to vnímá její okolí, a že pak vznikají mnohem větší trapasy, než kdyby přiznala, že neslyší. Naopak by tím ledacos vysvětlila. Třeba to, proč lidem neodpovídá na pozdrav, nebo proč máte pocit, že mluví z cesty, když odpovídá na úplně něco jiného, než nač se ptáte. A také, že není mdlého rozumu, když na dotaz typu - jak se jmenujete - odpovídá roztomilým úsměvem a krčením ramínek, jako že neví.

Ale možná jsem opravdu vedle. Třeba má moc hlučnou rodinu a jediným způsobem, jak si udržet zdravý rozum je, že půlku toho kraválu prostě neslyší. Máte podobnou zkušenost z vašeho okolí? A jak to dopadlo?