Neviděly jsme se tři Vlasty

A to už je tedy pěkně dlouho – celé tři týdny. Maminka se vždycky podiví, jak to uteklo, usměje se a vezme si ode mě časopisy. Je to takový náš rituál.

Vznikl v době, kdy jsem se jako osmnáctiletá dívka odstěhovala od rodičů. Napůl rebelka toužící po svobodě, napůl ještě dítě, kterému se občas zasteskne po mámě. Jednou, když na mě zase přišly „dumky, žalky“ – to je to smutno (Ať žijí duchové), stála jsem zrovna u trafiky. Nejspíš jsem si tehdy šla pro cigára, jak se znám, nicméně, oči se mi zastavily na Vlastě. Moje myšlenky se najednou ocitly v minulosti. Byla jsem ještě docela malá holčička a pozorovala jsem naši babičku, jak po obědě sedí u stolu, má nasazené velké brýle, před sebou hrnek s kávou a čte tenhle týdeník. Byla to jen její chvíle, na kterou se každý den těšila. Měla Vlastu předplacenou, a dokud ji nepřečetla do posledního písmenka, nikdo jiný na ni nesměl sáhnout. Trvalo to celý týden, neboť babička četla pomalu. Asi proto jsem ji vždycky se zájmem sledovala, protože mi připadalo zvláštní, že mluví a já nic neslyším. Nečetla si v duchu rychle, ale pečlivě deklamovala, jako kdyby předčítala sálu plnému lidí. Ovšem bez hlasu, jen hýbala pusou. Když za týden přinesl pošťák nové číslo, uvolnila to předešlé i dalším čtenářům. Vzpomínám si, že maminka tohle nechápala a protestovala, protože jí tak utíkaly aktuální informace. Dokonce se někdy pokoušela do čerstvé Vlasty nenápadně nakouknout, ale babička to většinou poznala a byl oheň na střeše. Po letech jsem zjistila, že jsem tuhle úchylku po babičce zdědila. Když si koupím nový časopis, také nesnáším, jestliže mi ho ostatní berou ještě nedočtený. Ohýbají rožky, staví si na něj hrnky a sklenice, drobí nebo mají ušmudlané ruce, když se u čtení něčím ládují. Já se sice nevztekám jako babička, ale už se několikrát stalo, že jsem dotyčnému domácímu nenechavci tiskovinu raději velkoryse přenechala a šla si koupit novou. Na druhou stranu je třeba podotknout, že čtu, na rozdíl od babičky, poměrně rychle a stačí si jen chvíli počkat. Ale zpět k Vlastě. Když babička zemřela, maminka předplatné zrušila, protože nebylo peněz nazbyt. Občas si však nějaké číslo z nostalgie koupila, a to jsme pak při čtení hodně vzpomínaly na babičku. A mě tehdy u té trafiky napadlo, že to bude takové moje spojení s dětstvím. Časem jsem si dokonce Vlastu také předplatila a přečtenou mamince předávala. To už jsem měla děti a těšila jsem se na tu chvilku, když ve středu po obědě usnuly a já si ji mohla v klidu přečíst, protože od rána už se na mě smála – vytažená ze schránky. Jenže pak opět přestalo být peněz nazbyt a následovala řada životních kotrmelců jak na mé, tak i na maminčině straně. Vlasta se raději tiše vytratila. Po dlouhých dvaceti letech a spoustě jiných časopisů, které se během té doby objevily, na mě najednou zamrkalo známé jméno z regálu v obchodním domě. Stála jsem tam a usmívala se. Za týden už jsem měla objednané nové předplatné, a když jsem předávala mamince přečtené časopisy, nemusely jsme si k tomu vůbec nic říkat, ale obě jsme věděly, že už je zase dobře. Milí čtenáři, neberte, prosím, tento článek jako ódu na Vlastu. Mohl to být jakýkoliv jiný časopis. Jde o to, co nás spojuje s minulostí, s příjemnými vzpomínkami a lidmi, kteří už tu s námi nejsou. Někdy stačí taková zdánlivá maličkost, abychom se najednou cítili mnohem lépe a těšili se na příjemnou chvilku, která nám dodá energii do dalšího boje s každodenními starostmi.