Je domov pro seniory strašák, nebo dobrá volba?

„Představ si, Máňo, že Bětu strčily do domova důchodců,“ špitaly si sousedky u autobusové zastávky na konci malé vesničky. "To je vděk za to, jak se o ně starala. Povedené dětičky, jen co je pravda..."

Také jsem čekala na autobus a nejraději bych je zavrtala do země. Mluvily totiž o mé tetičce Bětě a jejích dětech. Byla jsem u nich po delší době na návštěvě a dobře jsem věděla, že je všechno úplně jinak. Naštěstí mě ty rozhořčené drbny nepoznaly a nemusela jsem s nimi komunikovat. Stejně by to bylo zbytečné. Dům, ve kterém Běta žila, postavili její předkové už někdy koncem devatenáctého století. Říkávala jsem mu vlaštovčí hnízdo, protože postupem let se podle potřeby různě přistavovalo a přilepovalo. Vždycky v něm bydlely v neuvěřitelné symbióze tři až čtyři generace. Z počátku je živila nějaká pole a dobytek, později obyvatelé v produktivním věku pracovali v místním JZD a v cihelně, která byla ve vedlejší vesnici. O své stařečky se vzorně starali až do konce jejich dní. Takhle se střídaly generace přes sto let. Tetička Běta má dvě děti. Starší dcera se provdala a odstěhovala se s manželem na druhý konec republiky. Byl vojákem z povolání. Mladší syn s manželkou zůstal v rodném domě. V době zrušení JZD, kde Běta pracovala, už byla v důchodovém věku, tak zůstala doma, starala se o nemocného manžela a pomáhala s vnoučaty. Mladí se měli co ohánět, protože práce pro dva veterinární techniky bylo stále méně, ale pořád se to dalo zvládnout. Potom tetička ovdověla a začala mít psychické problémy. Trpěla depresemi, odmítala opouštět dům a nesnášela samotu. V té době už oba vnuci odešli studovat do města, kde později zůstali, protože v okolí rodné vísky neměli šanci najít práci. Bětčin syn s manželkou už nevěděli, co dřív. Znovu přišli o práci a další sehnali přes 30 km daleko. U Bětušky se začaly projevovat první příznaky nastupující Alzheimrovy choroby. Bylo jí osmdesát, a když jsem tehdy přijela na návštěvu, vypadala chudinka tak hrozně, že už jsem se s ní v duchu loučila. V další fázi začala mít dokonce halucinace. Zřejmě díky nevhodně zvoleným lékům. Když byli syn se snachou v práci, vyběhla třeba v noční košili na náves a křičela, že ji doma někdo chce zabít nožem. Jezdili domů s hrůzou, co se zase dělo. Představa, že bude muset dát maminku někam do ústavu, byla pro jejího syna nepřijatelná, ale nakonec se nedalo nic dělat. Vybrali Bětušce Zámek Pačlavice, kde je pěkný domov pro seniory, a stala se neuvěřitelná věc. Bábinka dostala jiné léky, mezi lidmi pookřála a zanedlouho už pomáhala pečovatelkám při obsluhování v jídelně a účastnila se všech možných aktivit. Když jsem ji viděla naposledy, nevěřila jsem vlastním očím. Vypadala jako před deseti lety. Dvakrát do týdne za ní přijede někdo z rodiny, a jí se v domově tak líbí, že se nechce nechat odvézt domů ani na Vánoce. S Bětuškou se dá i příjemně popovídat a zavzpomínat. Problém je v tom, že za půl hodiny už neví, jestli za ní někdo byl. V tom je Alzheimrova nemoc smutná pro okolí, nikoliv pro jejího majitele, ten je většinou v pohodě a bez starostí. Byla jsem například překvapená tím, že Bětuška vůbec nikdy nemluví o svém muži, jehož smrt velmi těžce nesla, zato každou chvíli vzpomíná na nějakého Josku, který ji miloval ještě jako svobodné děvče. Máme všichni radost, že je tetička spokojená a kdyby to její děti jen tušily, mohla tam být už dávno. A jaké jsem si z tohoto příběhu vzala poučení? Jakmile budu cítit, že už mi ubývají síly, sama si zavčas vyhlédnu nějaký krásný penzionek, a než bych vyráběla problémy svým milým dcerám, raději se tam nechám pěkně obskakovat a budu ještě chvíli působit rozbroje mezi místními dědoušky.