Životní volba

V čase, který předcházel počátku, začala snít. Její nitro se odpoutalo od celku a začalo se formovat do její znovunabyté jedinečnosti. Nitky minulosti ze všech segmentů jejího dosavadního bytí se pospojovaly do jedné linie, která měla mít brzy dalšího pokračování. Snila o těch, pro které měla být novým darem.

Chtěla, aby to byl někdo výjimečný. Tahle možnost volby jí vždy bavila tolik, že trvalo celou věčnost, než se pro někoho rozhodla. Její duše ušla již dlouhou cestu a prošla všemožnými zkouškami, které ji krůček po krůčku vedly k naplnění jejího osudu. Rubikova kostka byla již skoro složena, zbývalo na ní doplnit už jen pár kostiček, asi i proto pro ni byla současná volba o to složitější. Rozhodla se pro někoho „mladšího“. Nevěděla proč, ale věděla, že to tak má být.

Otec stál nad ní, držel vařečku a snažil se vynutit si její pozornost. Dělala, že ho nevidí a broukala si provokativně nějakou písničku, kterou se naučila ve školce. Otec nervózně přešlápl a zopakoval důrazně požadavek, ať se na něj dcera podívá. Byl ze staré školy a od mala byl na ní přísný. Byl to čestný, ale trochu jednodušší muž, který chtěl mít doma pořádek a metoda „cukru a biče“ bylo jediné, co doposavad znal. Teď tady stál před vlastní dcerou a nevěděl jak dál. Jeho důslednost nevedla k ničemu. Těžko hodnotit, jak by se dcerka chovala, kdyby důsledný nebyl, ale v tuto chvíli hodnotil svůj výchovný přínos jako nulový. Byl naštvaný, že nemá více času, který by s dcerou trávil. Chtěl vinu za stav věcí hodit na manželku, ale i přes svou jednoduchost cítil, že to není ten pravý důvod, proč se k němu dcera chová takto. Vždy byl pevný v názorech, ale nyní vše, co si myslel, že věděl, mizelo v mlžném oparu a nemělo pevné kontury. Nechtěl být tvrdý jen proto, aby si udržel tvář a proto odložil vařečku, sedl si na křeslo a dal si hlavu do dlaní.

Přišla k němu a vylezla si mu na klín. Schoulila se mu k prsům, jakoby poslouchala tlukot jeho srdce. Pak se na něj podívala a řekla: „Tati, vařečka je přece na vaření“ a aniž by čekala na jeho reakci, zpátky se schoulila na jeho prsou. Otec přemýšlel o jejím výroku a snažil se v něm najít nějakou chybu. Jen nevěřícně zakroutil hlavou a pohladil jí po vlasech. „Já vím, broučku“. Seděli spolu takto na křesle, na kterém často sedával a ona s přilepeným uchem na jeho prsou pomalu usnula. Do říše snů odcházela s důvěrou, kterou k němu chovala a také s vědomím, že si vybrala dobře.