Takový normální nesoudný den.

Seděla na zemi svého dětského pokojíčku a snažila se složit puzzle s kačerem Donaldem. Šlo jí to rychle, složila ho před tím už nejméně tisíckrát. Průvan, který v pokoji byl, si pohrával s jejími jemnými vlásky. „Takhle ne, to takhle to patčí...“ říkala si v duchu a její myšlenky plynuly stále dál s každým dalším složeným puzzlíkem. Do andílka jí zbývalo jen to, aby jí narostla křidýlka.

„Johanko, pojď, půjdeme nakoupit“ řekla jí vlídně maminka. Ale Johance se nechtělo. Zamračila se, zavrtěla hlavou a dál pokračovala ve skládání. Před nedávnem jí byly tři roky a nebyla z těch, kteří něco udělají, když se jim nechce. Zarputilost jí byla dána do vínku měrou vrchovatou a oba rodiče se s tím musely nejednou vypořádat. Jinak to bylo milé, hodné a citlivé děvčátko, ale už odmalička nesnášela, když jí někdo do něčeho rychle tlačil. Rodiče to většinou řešili tak, že jí dali vybrat ze dvou možností, aby si zachovala svou důstojnost.

„Když teď se mnou půjdeš nakoupit, tak ti koupím dobrou zmrzlinku“ zkoušela to dál maminka. „No to uučitě“ odvětila Johanka a šibalsky se na maminku podívala. Tohle slovní spojení se naučila nebezpečně brzy používat a strašně jí to bavilo. Rodiče se většinou nedokázali ubránit pousmání a také se za to na ni nikdy nezlobili. Tohle spojení bralo děvčátko jako jednu ze svých her jak poškádlit své milující rodiče. Nyní se však maminka nesmála a začínala trochu ztrácet trpělivost.

„Za chvilku přijde z práce taťka a bude hubovat“ zkoušela maminka tentokrát zapojit faktor strachu do vyjednávání s malou holčičkou, ale další „no to uučitě“ jí ubezpečilo v názoru, že se jen tak hned dnes na nákup nedostanou.

Z malého děvčátka jakoby vyzařovalo sebeuvědomění. Ve svých třech letech hrála s maminkou psychologickou hru, o které byla přesvědčena, že jí nemůže prohrát. Věděla, že maminka jí násilím ven nevynese, to už ostatně několikrát zkoušela s nevalným výsledkem. Vařečky se už dávno nebála, ta pro ni byla jen hozenou rukavicí, jak rodičům připomenout definici slova zarputilost a neústupnost. Tušila, že maminka pospíchá a vůbec se jí nehodí věnovat celé situaci více času. To jí velmi bavilo, a proto přešla do protiútoku. „Mami, já chci pustit Hulvínka..“ zahlásila na zrovna přemýšlející matku, která když to slyšela, tak zapudila všechny myšlenky na smírné vyřešení celého problému. „Na to zapomeň“ odvětila jí nyní již nevraživě. Johanka propukla v hlasitý pláč. Ten druh pláče, kterým si děti chtějí vynutit něco, co mermomocí chtějí a kterému není radno podléhat. Maminka dopřála holčičce prostor pro prožívání svých pocitů, nechala jí v pokojíčku a zavřela za ní dveře. Odešla k oknu v obývacím pokoji a za breku holčičky tlumeného přes dveře, pozorovala protější zahradu, která patřila mateřské škole. Musela si dát ruku na čelo a krýt si oči, protože sluníčko bylo ten den obzvlášť silné a svítilo přímo proti ní. Děti na zahradě živě pobíhaly a vůbec jim nevadilo vedro, které ten den panovalo. Některé se houpaly na houpačkách, některé si hrály na pískovišti. Možná kvůli výjevu, který se odehrával před jejími zraky, si matka vzpomněla na film, který kdysi viděla. Nepamatovala si už přesně obrazy z filmu, ale ta vzpomínka u ní vzbudila zvláštní pocit, který jí nutil přemýšlet o různých věcech. Snažila si vzpomenout na prazážitky z vlastního dětství a najít ve své minulosti zlomový moment, kdy nabyla vědomí a stala se přemýšlejícím tvorem, který si uvědomuje své vlastní „já“. Snažila se také uhodnout, kdy tento moment asi přišel u Johanky. U dítěte, které má mnohem širší přístup k informacím a k celému světu než měla ve svém dětství ona.

Z přemýšlení jí vytrhlo ticho, které se rozhostilo po domě. Až se lekla, zda s holčičkou něco není. Nebylo. „Tak co broučku, už jsi se vyvztekala?“ zeptala se už zase vlídně maminka. „Ano, mami. Půjdeme na nákup, viď?“ Společně se na sebe usmály a za chvíli již vykračovaly cestou k nedalekému krámku.

Později večer seděli všichni i s otcem u stolu a večeřeli. Tatínek se maminky zeptal, jaký měly dnes den a zda byla Johanka hodná. Holčička zvedla oči od jídla a koukla se na maminku s napětím, co odpoví. „Měli jsme se dobře, taťko. Johanka byla hodná. Byl to takový normální „nesoudný“ den.“ odpověděla maminka a všichni v klidu a míru pokračovali ve večerním stolování.