Někdy mi takový apel přímo křičí zpoza diskuzních řádků pod blogem. Možná míváte i vy podobný pocit, že se snad chvílemi nacházíme na pavlači nebo v šenku čtvrtý cenový.
Tam i tam to občas, co si budem povídat, vygradovalo do „přes držku“, takže tady zatím dobrý.
Zná to mnohý z nás, kdo zabrousí na tenhle, připusťme, dynamický názorový prostor. Někdy se z vyjádřenýho postoje v blogu, během několika diskuzních odstavců věcnost vytratí a troubí se do útoku. Startuje to tykáním, pokračuje pochybnostmi o inteligenci, nálepkováním jinověrců, lůzou (pan doktor v důchodu) a přes pichlavou otázku, co oponent šňupe se přechází i k nadávkám šikovně modifikovaným tak, aby Velký bratr, bdící nad úrovní diskuze nepoznal, že přispěvovatel je v podstatě hulvát.
Asi to patří k lidský přirozenosti, dojdou-li argumenty, dáme si i přes hubu. Tohle „umění“ není jen výsadou pavlačí a zakouřených náleven, mydlí se to i v parlamentech. To, že tady v koncovce neteče krev, není určitě zásluhou naší empatie pro jinej pohled, ale spíše limitující možností našich klávesnic. Trochu se to podobá komornímu prostředí v našich autech, kde hulvátství má taky zelenou, a když nevygraduje v inzultaci při čekání na semaforu, tak to vlastně dopadlo dobře.
Mám pro to i pochopení. Taky mě často něco nadzvedne, ale bojuju s tím. Když něco sesmolím, snažím se nechat aspoň skulinku pro oponentní názor. To mi občas zde chybí u některých, co propadli přesvědčení, že mají patent na pravdu. Jejich řádky jsou cinknutý. No musej bejt, jsou-li psaný ve velikým hněvu a kořeněný nenávistí, která z nich čouhá jak sláma z buranových bot.
Ale abych nezněl moc negativně, skončím s příjemnou vzpomínkou. Makedonec, pracující u naší firmy, mi jednou vytknul, co my Češi jsme za národ.
„V hospodě se hádáte, křičíte na sebe do pičky matěriny a pak si sednete a chlastáte dál.“
„No a co?“, nechápu kam míří, jen zaprotestuju, že sousloví vo pičce Češi neříkají. Po pár slovech mám jasno, kam balkánskej přistěhovalec míří. Prý každej pořádnej chlap po pičce matěriny, musí dát tomu druhýmu pořádnou nakládačku, jinak přijde o svoji čest.
„Aha, rozumím“, opáčil jsem. „To je ta vaše balkánská hrdost, co vás přinutí přemejšlet až když si začnete někde v koutě počítat vyražený zuby. Bosňáci by čest a slávu mohli vyučovat. Víš, máš pravdu, jsme trochu jiný. My tady asi někdy nejdřív podumáme, než si dáme přes držku nebo po čuni. Určitě je to lepší.“
