Na Chodsku na Štědrý den dopoledne byl takový zvyk, obvazovat kmeny ovocných stromů provázkem. K tomu patřil popěvek, nebo spíše říkanka uvedená v nadpisu.
Sváteční poděkování za úrodu přenechal sadař malým dětem, který ještě věřily na kouzla a divy, a kdy jindy, než když těšení na vánoční večer šlo do finále. Tehdy, (50 léta) my mrňousové, jsme na sadě odříkali varovnou zdravici, obvázali kmen a ve sněhu pod ním našli nadílku. Pod jabloní jablíčka, oříšky pod mohutným ořechem. Byl to kouzelný pocit a nikdy bychom v tom krásným věku neuvěřili, že tu nadílku do sněhu zahrabala lidská ruka.
Tenhle hezkej vánoční zvyk jsem se rozhodl oživit i pro naše malé děti o pár desítek let později na chalupě v Jizerkách. Ráno, kdy ještě ratolesti spaly, vyšlápl jsem do sadu, zahrabal jablka a ořechy koupené v pražské sámošce a těšil se s ostatními dospěláky na okouzlení v očích našeho potěru. To bude bomba, je to přeci vyzkoušený.
Dětí bylo jako smetí. Naše široká rodina víkendy trávila chalupařením, a tak překvápko ze sámošky ukryté do sněhu jen tak tak stačilo. „Měla toho ta moje koupit víc“, proběhlo mi hlavou, ale budiž. I když to nebylo na Štědrý den, zimní nálada nechyběla. V Jizerkách bylo vždy sněhu dost a když začalo chumelit, kam se na to hrabala atmosféra amerických vánočních filmů.
Hned jak manželky nasoukaly potěr do kombinéz a větrovek, které celou noc usychaly na ráhně nad krbem, následovala už jen krátká instruktáž - „poslouchejte děti, obvážeme stromky, to, aby nám přes zimu neumrzly, zazpíváme jim, „obvazujte se štípkové kvítkové…..“, no, zkuste to říkat se mnou, no vidíte, že to jde, a voni vám za to poděkujou dárečkem“. V potomstvu to vzbudilo nejprve tázavé pohledy a po chvilce i záblesk nadšení. „Dárečky jsou schovaný ve sněhu pod stromem, ale musíte je najít“, vysvětlil jsem těm starším, ti nejmladší se na nic neptali, ti se už jen těšili. A šestičlenná lavina vyrazila ze dveří chalupy.
V závěji prošlapaná cestička při rafičení dárků, podezření nevzbudila, a tak to šlo jak po másle. Obvázali kmeny, ale varovná říkanka trochu utrpěla dětskou netrpělivostí, kdeže jsou ty dárky. Během chvilky to byl fofr, sníh lítal až nad jejich čepice, třpytil se v ranním slunci, no nádherný pohled. Po chvilce nám dospělým začal mrznout úsměv a nebylo to mrazem. To, když s odhazovaným sněhem začaly stranou lítat jabka i ořechy ze sámošky. „Dyť tady nic není“, ozvali se s výrazem podvedených ti nejstarší. Nejmladší ještě zkoušeli hledat, ale ovzduší kouzel a divů bylo nenávratně pryč. Zklamaný, určitě víc než tahle nevděčná rabovací garda, jsem byl já.
„Tak už se nemrač“, smířlivě začala ve ztichlé kuchyni žena. „Měli jsme koupit kindr vajíčka, no prostě je jiná doba. Kam dneska na děti s jabkama a vořechama. Tvoje padesátý léta do dnešních sedumdesátek nenaroubuješ.“
Jo, z roubování jsem byl vyléčenej, ta moje měla pravdu. Tak to prostě je. Nic není jak bejvávalo.
Tuto vzpomínku jsem zde neotevřel jako tip na osvěžení Vánoc. Ono to už ani technicky není možný. Jó, Kinder vajíčka stále k mání jsou, ale do čeho je ukrýt, když bílé Vánoce naše děti a vnoučátka znají už jen z Ladových obrázků, nebo z amerických filmů. Ne, jako tip jsem svoje řádky skutečně nemyslel, snad jen jako oslí můstek k popřání Vám všem hezkých Vánoc.
