I my jsme si svoje auta za minulého režimu tunili, jen jsme tomu tak neříkali. Dnešní fandové do tuningu by se jen ušklíbli, a já se na ně nezlobím, i mně naskakuje úsměv při té vzpomínce.
Koupit si nový vůz nebylo vůbec jednoduché. Navštívit nějaký autosalón nešlo, protože žádný neexistoval. Já si to svoje první sehnal přes známého v třiasedmdesátém a prodejna byla v ohradě pod Balabenkou a cena třiačtyřicet táců. Byla to sněhově bílá Škoda 100 L s černou palubní deskou a sedačkami z perforované koženky. No, co vám budu povídat, paráda, ale chtělo to trochu vytunit.
Nejatraktivnější autodoplňky se sháněly v Tuzexu, to byl ten kšeft se západním zbožím, kde se platilo poukázkami. Kdo chtěl tehdy tunit na vyšší úrovni, musel si bony, tak se ty poukázky jmenovaly, někde pod rukou sehnat. Tam jsem si koupil, a to tehdy letělo, zelenkavou folii na horní okraj čelního skla a potah na volant. Někdo si ho omotával bužírkou, jako ten volant, to ale nebylo ono a určitě mi ten můj tuzexovej „bižůrkáři“ záviděli - možná. Těch valutových autodoplňků byla celá řada. Vzpomenu ještě nástavec na zapalovací cívku, který měl z motoru udělat něco jako turbo. Vliv na jeho výkon byl ale stejný, jako též tuzexový magnetický náramek, na zdraví naší babi.
Ty vychytávky, které nám nesměly v autě chybět, přicházely v jakýchsi módních vlnách a těžko se jim odolávalo. Opěrky hlav, řadící páka ve sportovním střihu, voňavý stromeček, samolepka evokující průstřely zadního skla, odkládací kapsy na přední dveře, lopatky na stěrače. Ale jo, přiznávám, až na výjimky to byly takové prkotiny, které z našich vytuněných aut časem mizely, aby uvolnily místo novým prkotinám. Na naší obhajobu musím říci, že my tenkrát na auto nekoukali jako na kuchyňskou kredenc, tehdy to byl miláček rodiny.
Chtěl jsem si ještě pořídit autorádio. Vzdal jsem to ale, protože policajti při kontrolách vyžadovali koncesionářské potvrzení. Vůbec policajti, tehdy esenbáci, to byla motoristická kapitola sama pro sebe. Každá jejich silniční kontrola hrozila malérem. Byli arogantní, šťouraví a se svými „pomocňáky“ se žlutou páskou PSVB, (Pomocná stráž veřejné bezpečnosti), obecně nenávidění. Projev malé úcty k nim, nebo křivý pohled nastartoval jejich chuť si vás vychutnat a v tom byli opravdu dobří.
Pro později narozené si dovolím malou orientační vsuvku. V těch dobách u nás policie neexistovala. „Policie“, to bylo skoro sprosté slovo, protože ona v Americe mlátila černochy a za naší První republiky střílela do dělníků. O pořádek se proto v rudých dobách starala Veřejná bezpečnost, přesněji Sbor národní bezpečnosti, tedy SNB a tak tehdejší policajti byli esen(m)báci. Oslovovali jsme je pane, nebo soudruhu esembéé a oni na to slyšeli. Ne fakt, to si nedělám srandu. Dalo se také požít jako pojmenování orgán státní moci, ale protože orgán má v češtině také nehezký význam, používali jsme tento termín my bezmocní proti mocným jako úlevu a to v té nejhrubší formě. Prostě esembáci byli krajně neoblíbení a jedinou naší obranou bylo jim lát do těch orgánů a vymýšlet na ně vtipy, a že jich bylo.
Ale abych jen nenadával. Benzín stál dvě koruny, zimní nebo letní gumy nikdo neřešil, dětské sedačky neexistovaly, stejně jako stanice technické kontroly. A také nebyly náhradní díly. Jít si nějaký koupit do Mototechny na Náměstí republiky, znamenalo vystát si dlouhou frontu, aby člověk po půlhodině přešlapování slyšel to známé „nemáme“.
No vidíte, už zase hudrám. Než skončím tak něco pozitivního. Mému tátovy, tehdy starýmu šoférovi, který celý život vrakařil s předválečnými auty se moje bílá Škodovka líbila. Stěžoval si ale, že se do ní blbě nasedá a vzpomínal na svého mohutného Renaulta Primaquatera. Dnes, když už mám tátovy léta jsem si na něho tuhle vzpomněl, když jsem se soukal do Hondy mého syna a ruplo mi v zádech. Auto dlouhý jak Lovosice, všechno je fakt hodně nóbl, ale sedí se v tom jak v ponorce. Při vystupování se mi houser znovu zakousnul do zad tak, že jsem do oken odjíždějícího Nautilusu děkovně mával v hlubokém předklonu.
Auťáky se strašně změnily, co ale zůstalo, že šofírky zamortizované fůrou křížků na zádech, stejně jako dříve, už nikdo vytunit nedokáže.
