Mám na mysli tu moji, těsně poválečnou, a dnes pomalu odcházející. Vím, že dělám účet bez hostinského, nebo přesněji, bez Hospodina, co každému jednou hezky všechno podtrhne a sečte.
Ale odvážím se ohlédnout a zvolím tu nejhezčí etapu – dětství.
V době našeho narození válečné šílenství ještě doznívalo, ale v našem vnímání už jen v ozvěnách. Přestože se následně psala temná padesátá léta, my socialistický potěr jsme to obecně přijali jako normu, bylo to „normálka“. Nošení pionýrských šátků mělo asi stejný význam jako čtvrtka s nápisem „demise“ v rukou dnešních prvňáčků.
K dětství patří mlsání a i když se to se současnou nabídkou nedá srovnat, o nic jsme nepřišli. Od černých karamel „Donbasek“ jsme měli černý pusy stejně jako od oblíbených pendrků. Cucavých sladkostí bylo nepřeberně a když náhodou došly, u babičky ve špajzu na niti visely ještě křížaly, ale chutnaly i připálené bramborové lupínky z rozpálených kamen. Čokoláda byla vzácná, ale byla. Co jsme však citelně postrádali, to byly žvýkačky. Žvejky z Tuzexu (prodejna se západním zbožím) byly tehdy ve světě uličníků a uličnic, velká vzácnost. Kdo tenkrát „žvejkal“, byl hodně in. A tak často v partě dětí zaznělo „hele, dej mi žvejknout“, nebo prosba o podělení se, „srabe, dej mi čída“.
Ani pohádkový svět nám nebyl upřen. Předválečná vydání od Boženy Němcové s realistickými ilustracemi nechyběly v žádné knihovně. Pak, pravda, přišly i ruské bajky. Nepřehlédnutelný byl vousatý bohatýr Ilja Muromec. Kdyby neměl přilbici a místo na koni seděl na lavičce, dnešní potěr by ho šacoval na bezdomovce. V padesátých létech ale houmlesáci nebyli a tak v našich očích mohl být i pohádkovou postavou. Ještě než do našeho světa kouzel a divů v polovině dvacátého století vstoupil výrazný vetřelec, po obědě jsme usedali u rádia k nedělní pohádce. To se nesmělo vynechat.
Ten výše zmíněný vetřelec byla televize a pro nás děti, klubíčka pohádek Štěpánky Haničincové. První televizní přijímač bylo vlastně rádio, které na jedné straně mělo obrazovku možná menší, než je náš netbook. Vše černobílé a kvalita?, no škoda inkoustu.
Nezlobím se na sudičky, co stály u našich postýlek, že v jejich nabídce nebyly počítače, mobily a spousta jiných, tehdy nepředstavitelných věcí. Ne, ony na nás nešetřily, jejich nabídka byla opravdu pestrá. Rybníky na koupání, ulice bez aut, půdy plné záhad, ale hlavně volnost, volnost která učí k samostatnosti. Každý můj vrstevník přikývne, že za ta desetiletí se svět hodně změnil, ale také, že něco zůstalo. Vidím to u našich vnoučat. Když přijedou k nám za babi, chalupa i zahrada je jim malá a my s manželkou cítíme, že do jejich světa začínáme patřit, ale tak jak jim roky přibývají, čím dál tím méně. Pomalu jen jako kompars.
To, že jsem nazval svojí generaci jako šťastnou, tentokrát pramení z mého staromilství jen okrajově. Je tu něco daleko významnějšího pro toto ohlédnutí. Výše zmíněné sudičky nám přisoudily unikátní příležitost, život v relativně klidné době. Ty dvě krvavé války, co si museli prožít moji rodiče i prarodiče, ty známe my, ze šťastné generace, jen z doslechu. Přál bych všem současným i budoucím, aby jejich osudy, stejně jako nám, nepočmárali zloději obyčejného člověčenství se svými šílenými válečníky.
