Seriál Černí baroni jako recyklát

„Chybí příběhy, tak se občas točí i to, co už bylo natočeno,“ konstatoval u Karla Šípa film. kaskadér pozvaný do pořadu Všechnopárty.

Asi to tak nějak bude, no a co? Jako tuctovej konzument tel. programů jsem už některý opakovačky populárních příběhů viděl a přijal to jako nabídku pod známým sloganem, „ber, nebo nech ležet“.

Je to pár dní, co bloudím dálkáčem po obrazovce, a co na mě vyskočil známej příběh pétošů. Tak jsme my ostatní záklaďáci říkali pétépákům. Měl jsem tu příležitost si Černý barony přečíst už za totáče z cyklostylovaný brožurky, na který bylo znát, že přede mnou potěšila už mnohýho čtenáře. Úžasným a osvěžujícím řádkům od autora pana Švandrlíka neubralo na originalitě ani to, že to vlastně čtu ze salátu. To, že hned po Sametu byl tento satirickej román zfilmován, bylo jen jeho přirozeným pokračováním a dlužno dodat, že zdařilým. Mír a socialismus jsem bránil dva roky v šedesátých letech a tak, jako každej záklaďák, jsem z prožitýho na vojně něco věděl.

Můžu potvrdit, že naši velitelé až na výjimky, si moc úcty mužstva neužívali. Důstojníkům jsme říkali gumy, praporčíkům bufáci nebo furťáci. I v tomto duchu vyzněl i můj první (blog) jako vzpomínka na můj dvouletej khaki příběh. Přesto mi připadá, že to, co se předvádí v seriálu Černí baroni je z ranku „to tam dejte, to je blbý, to se bude líbit“.

Opakovanej vtip není vtipem i když protagonisté přehrávají, až se z nich kouří. Divím se, že většina našich oblíbených herců, seriálu propůjčila svoji tvář. Omlouvá je možná, že je buď vojna minula (modrá knížka) a tak v podstatě netuší až tak vo co jde nebo jak říkal herec Martin Růžek, že se musí taky něco vydělat, aby bylo na chlebíček a mrkvičku.

Už dávno jsem se smířil s tím, že nová doba si žádá nový pojetí a nový pravdy. Kdo ještě nepochopil, že za totáče bylo všechno blbě a někdy až k smíchu, tak tady mu seriál o pétoších nabízí další pohled. Jasně, bolševik tu nadělal fůru škod. Třeba obestavěl okolí měst sídlištníma králíkárnama a naše řeky svázal betonovejma přehradama. Fabriky, kam lidé chodili, aby bylo na „chlebíček a mrkvičku“ nezmiňuju, ty vyluxovali naši noví kapitalisti často hned poté, co hodili svoje rudý knížky do kanálu. Jak to chodilo za totáče, dnes nejlíp vědí ti, co ho nezažili, nebo o něj škrtli v dětství. Proč ne, pamětníci pomalu odcházejí, místa pro nový pravdy začíná bejt dost stejně jako těch, co jsou ochotní je kázat.

PS: Nikdy bych jsem si nemyslel, že takový řádky budu psát.