„Ale vůbec ne, mladý muži, žádnej žalář to nebyl. Tohle nadávání na mocnářství mi vadí, protože je nespravedlivý a s odpuštěním, až buranský,“ brání staré dobré časy pan Kutil, bývalý důstojník R-U armády a velký milovník koní.
Seznámil jsem se s ním v libocké jízdárně, kde už sice nerajtoval, ale společenství těchto krásných tvorů nedokázal opustit ani na stará kolena.
„Ale pane Kutile, vždyť na Rakousko se už nenadává. Snad si jen do něj občas rejpnem ve skalách, kde na zvolání „jak se máš Rakousko“, s jízlivým úsměvem čekáme na ozvěnu „ouzko-ouzko-ouzko.“
Tenkrát, v druhé polovině šedesátých let, jsem v podstatě žádnou averzi vůči R-U nevnímal. V té době, všechna příkoří za 300 let poroby byla, zdálo se, odpuštěna. Rozhodně s vlasteneckými city pravověrných Čechů to necloumalo. Tehdy s věčnými bojovníky za svojí pravdu už cloumala jiná příkoří. Starý pán mi přikývl, ale přidal si ještě svojí tečku.
„Máte pravdu, mladý muži, ale když jsme se po osmnáctým roce osamostatnili, propukla proti Rakousku obrovská hysterie. Padaly sochy, hořely obrazy, rušily se instituce. Vše co připomínalo mocnářství bylo natřený na černo. Časem to sláblo a pak po Mnichově, když k nám přišli dělat pořádek nacisti, utichlo to úplně. Dnes už je to skoro padesát let, ale myslím, že čas v tom roli nehraje. Nám Čechům totiž velice chutná pocit, jak nám všichni ubližovali. Kdysi Rakušáci, pak Němci. Komu budeme nadávat příště, když teď ubližujeme sami sobě nevím, co vím s jistotou, někdo se určitě najde.“
„My si ubližujeme?,“ ptám se. Bylo jaro 68 s nádechem svobody, a to mojí nechápavost snad trochu omlouvá. Moje otázka jakoby starému pánovi nabila argumentační kvér.
„No jistě, mladý muži. Jestliže Rakousko-Uhersko byl žalář národů, tak komunistama zadrátovaný hranice pod vysokým napětím a s ozbrojenýma hlídkama je obyčejnej lágr. Ano, koncentrák jak vystřiženej z učebnice,“ doplnil pan Kutil, a popuzeně asi proto, když si uvědomil, že o dvě generace „mladýmu muži“, ještě leccos nedochází.
Dnes, po padesáti letech, jsem si na starého pána vzpomněl. Té nálepky o českém ublíženeckém masochistickém apetitu. Hlavně když máme na co nadávat. Dnes jsou to mimo jiné komouši. Ale jo, zaslouží si to, ale považuji to jako oblékání třicet let starého strašáka do obnošených argumentačních hadrů.
Antibolševická karta ztrácí svojí bonitu stejně jako ta rudá. O tom nemůže být spor, to ukázaly volby. Jestli je to trend, což zatím naznačují preference, ukáží ve finále ty podzimní, tak si počkejme.
