Lidé si vždy rádi povídali. I naše snažení na těchto stránkách to jen dokazuje. Jasně, jsme upovídaní, chvílemi až ukecaní, ale také lačni zpráv, tedy nakloněni k naslouchání.
Historicky na téhle lidské žízni po informacích a touze ventilovat svoje myšlenky se asi nikdy neprodělávalo, ale dnes z toho udělali mobilní operátoři a nejrůznější weby obrovský byznys a my, veřejnost, ať už pasivně či aktivně, jsme toho součástí.
Když jsem byl malej capart, psala se padesátá léta a projít s babičkou maloměsto, bylo jedno velké časové nekonečno. Tehdy skoro před každou chalupou byla lavička, a když na ní seděla babka sousedka, moje babi na pár slov přisedla. Asi to byla slušnost, ale možná i zvědavost. Tehdy vzdálené světy byly ještě v neprůhledné mlze a tak sousedky nemusely řešit, že v Amazonii hoří prales, nebo výbuch sopky v Tichomoří. Sdílené zprávy byly lokální, nicméně stejně zajímavé. Třeba, že panu faráři klekl jeho Populár (Škoda Populár) za Borkem. Naštěstí vozka Vávříček vláčel poblíž a auto i se svatým mužem dotáhl až ke kováři. Nebo že Kuba Buršík nabančil učitelskýmu z Kdyně, protože mu lezl za jeho Mankou, která ve škole uklízela. Jindy byl zase hit, že se chlapi v hospodě málem poprali. Bylo z toho tehdy mezi chalupama velký zle. Na důvod si už nevzpomínám, ale protože svět se nemění, klidně to mohlo být jako dnes, kdo měl větší brambory.
Jedné lavičce se ale babička vyhýbala. „Babi, pročpa nikdy nepřisedneš k tetě Ňupkáčuc?“, nedala mi zvědavost. Ona to vždy nějak zamluvila, ale časem jsem při jedné černé hodince, když si povídala se svou švagrovou, odposlechl, že Ňupkačka si mele jen tu svou a nikoho ke slovu nepustí. Je chytrá jako rádio a chtěla by jen kecat a kecat, ale ani chvilku naslouchat. Tehdy jsem tomu moc nerozuměl, čas mě ale naučil a světlonošům jediné pravdy, stejně jako tehdy moje milovaná babička, se obloukem vyhýbám.
Čas se však nezastaví. Debatní lavičky před staveními pomalu zmizely. Sousedské klábosení možná zůstalo v hospodách, ale velkou ránu tato tradiční vzájemnost dostala už kdysi od televize. Ta ale neuměla naslouchat, jen povídala a chvílemi i kecala skoro stejně jako teta Ňupkáčkuc. Kdo si v té době ještě chtěl popovídat, musel si někoho najít, ale i tohle pomalu mizí.
Dnes, díky novým technologiím je to úplně o něčem jiném. Můžeme v podstatě napsat co chceme a pověsit to třeba zde na blog. A protože většina z nás „Ňupkáčkové“ nejsme, otevřeme diskusi a čekáme, co na to ti, které naše řádky přilákaly. A když si nemyslíme, že vše víme nejlépe, mohou nás reakce od jiných i poučit, protože víc hlav, víc rozumu.
Psané slovo má i další výhodu. Zatímco v mluveném občas zazní pěkná volovina, co se blbě bere zpět, přes klávesnici se ta pitomost dá ještě vrátit. Napsat blog není legrace. Já svoje dílko čtu podruhé, popáté a vždy něco smažu, či doplním. Už dávno jsem se smířil s tím, že nikdy nedokážu napsat něco tak pravdivě, věcně a výstižně jako třeba Archimédes svou známou větu, kde byť jediné slovo navíc překáží a chybějící pak bere smysl celé myšlence.
