„Tady máte mojí pravdu a tu svojí si nechte,“ dalo by se volně přeložit. Nevyčítejme jí to, dělá to přesně tak jako ti ostatní „neomylní“, co si zde dělají svoje PR a co se zpátky snaží vlézt oknem, když už byli dveřmi vyhozeni.
Máte pravdu, paní Kateřinu ještě nikdo dveřmi nevyhodil, ale dobře cítí, že její poslanecký mandát je dítětem setrvačnosti a tak se snaží být vidět.
To, že ČSSD ve volbách propadla, má více důvodů, ale v popředí toho neúspěchu stála ona, paní Marksová a jejich předseda v roli premiéra. Pan Sobotka našel v sobě slušnost a mandátu se vzdal. Paní Marksová dostala od voličů červenou kartu, tam její odpovědnost v podstatě už nikoho nezajímala. Jen bývalá ministryně školství bojuje dál a přesně stylem jakým řádila na svém rezortu. Že zdroje jsou, možná odkoukala od svého stranického kolegy, kterého na posledním sjezdu ČSSD jeden jeho spolustraník od řečnického pultíku přejmenoval na Vladimíra Ilijiče Špidlu.
Já se na paní Valachovou za její mlčení v diskusích trochu mračím, protože některé dotazy jsou zajímavé a věcné. Navíc se svým arogantním tichem není v ranku „neomylných“ výjimkou. Pánové Ráth, Paroubek, paní Syková, všichni ti, co si zde líbivými texty dělají svoje píárko, to dělají úplně stejně. Dokonce, a to jsem nečekal, se k nim přidal i pan Hannig.
Možná vám to potvrdí většina blogerů, zpětná vazba je důležitá. K vyslechnutí jiného názoru je třeba určitá dávka pokory. Partu „neomylných“ zpětná vazba evidentně nezajímá a asi proto, že s prostým lidem se nediskutuje, tomu je třeba jen kázat. A tak kážou.
Paní Valachová se několikrát pochlubila, že do školství a sportu natáhla fůru peněz. Ty prachy rozdělila tak, že ti nejmenší to mají se sportováním hodně komplikované, dokonce některé sportovní svazy žádají její omluvu. I bafuňáře, co slízli smetanu, přivedla do potíží. Ti rychle tu smetanu přepisují na své příbuzenstvo. Pan Rath to už je evergreen, tam škoda inkoustu. K odsouzení Jiřího Paroubka se nepřidám, bylo by to nošením dříví do lesa. Dělá to v dnešní době sám s naprostou dokonalostí. A paní Sykové, ach jo.
Já bych jim to možná ani nevyčítal, vždyť ta parta „nepostradatelných“ miluje prachy úplně stejně jako my ostatní. I nad nenažraností se dá přimhouřit oko. Jen jsem si myslel, že každý normální člověk, co si na sebe ušije z ostudy kabát, zaleze. Co brání některým se jít někam do kouta stydět. Možná se mýlím, ale asi to budou světla ramp. Zář reflektorů s ovacemi od najaté klaky a vůbec nevadí, že třeba i na úrovni béčkové estrády. Bude to asi silná droga, co je strká na kazatelnu kázat a opájet se svojí jedinečností.
