„Proč to voko na mě pořád kouká?“ zeptal jsem se babičky, když jsme šli z kostela. V nejvyšší části stropní klenby svatostánku, bylo v plochém trojúhelníku vyobrazené oko, skoro s uhrančivým pohledem.
„To se dívá Pán Bůh, kteryj šecko vidí a každýho nezbedu jednou potrestá,“ povídá babi. Trochu jsem se zalekl. Měl jsem totiž odpozorováno, že jeho uhrančivý pohled si mě, malého nezbedu i v hustém davu věřících vždy našel.
„A pročpa se kouká jenom na mě,“ ohradil jsem se. Vždyť Venca „Placek“ zlobí daleko víc než já.
„Ne, Pánbíček je spravedlivej, kouká na všecky,“ odpověděla babi, která v té době byla moje největší kámoška a tak jsem uvěřil. Možná, že jsem nějaký čas povinnou modlitbu před spaním o andělíčkovi strážníčkovi omeldoval trochu vroucněji, ale asi to netrvalo dlouho.
Psala se padesátá léta a jestli respektovaný pohled Hospodina na venkově jakousi setrvačností žil dál, v Praze, kde jsem začal chodit do školy, to bylo jiné. Tam se už věřilo na jiné božstvo, na to rudé. Noví věřící kostely míjeli a scházeli se v agitačních střediscích. Připouštím, že to mohlo být jinde i jinak, ale na pražské proletářské periferii jsem to takhle vnímal.
Křesťanské Desatero hlídané všudypřítomným Bohem nemohli bolševici z ideových důvodů převzít. A tak pro dozor nad neposluchy vymysleli vlastní systém. Občanská a stranická ukázněnost se musela hlídat a k tomu jim pomáhali, jak už dnes víme, vybraní nezbedové. Ti, po Sametové revoluci byli označeni za agenty zla a byli zrušeni. Život však musí mít řád a jak ho zajistit, když rudí žalobníčkové s ostudou zmizeli. Kdo je nahradí?
Možná se čekalo, že uvolněné místo zaplní církev Boží autoritou. Proč ne, to poslání plnila po staletí celkem úspěšně. Nová doba duchovenstvu vrátila kredit i prostor ve společnosti. Ta ji však přijala velmi vlažně. A tak klér časem, od shánění svých zbloudilých oveček do houfu upustil a pustil se do shánění svého zbloudilého majetku. Můžeme na to mít názor jaký chceme, ale křesťanskou popularitu to posílilo pramálo.
Přesto mezera na kontrolu občanské ukázněnosti dlouho prázdnotou nezela. Usadil se tam Velký bratr. Lidem se z počátku jeho „očumování“ moc nelíbilo. Zákonodárci, aby se neřeklo, bujícímu Otesánkovi jeho, po informacích nenasytný žaludek sice podvázali, ale jen tak lehce, skoro jako vařenou nudlí.
Nevím jak jinde, ale ten starý křesťanský systém ve mně občas ožije. To když se chovám, pro svou malost, hloupost a možná i blbost tak, jak bych neměl. To se pak to Hospodinovo oko objeví a dokáže se pořádně mračit. Mračí se na mě i když se před ním schovám pod peřinu. Dá se to vydržet, jen se blbě usíná.
Dnes máme kamery na každém rohu a asi budou přibývat. Nejsem proti, pomáhá to těm, co mají na autech napsáno pomáhat a chránit a možná je to i dobrá prevence. Jak jsem řekl, oči Velkýho bráchy mi tolik nevadí jako ty jeho dvě ségry. Slečna Cenzůrka ještě jde, té můžeme ukázat dlouhý nos, ale důra Autocenzůra, to už je opravdu mrcha. Naučí nás zpívat píseň těch, jejichž chleba jíme, ale co je daleko horší, když nám vůbec nevadí, že naši chlebodárci v životě žádný bochník neupekli.
