V životě by mě nenapadlo, že na stará kolena strávím noc se svou oblíbenou zpěvačkou. Za mého mládí to byla hvězda první velikosti.
V této branži byla vždy velká konkurence. Stejně jako dnes i tehdy, před dlouhými desetiletími. Texty básníků podané jejím sametovým hlasem, ale neměly konkurenci. Možná, že moje opojení z oblíbené divy ovlivnilo kasárenské prostředí, coby vojáčka bránícího v druhé polovině šedesátých let vlast proti imperialistům. Nepříjemně odtržen od citové kotvy, se mi nějak lépe dařilo díky jejím písním pochopit, že už na mě nečeká žádná v šatech bílé látky a že můj hlas na každý pád, pro žádnou nezní jako opiát.
Mojí přízeň neztratila ani v pozdější době, i když její zpěv v éteru utichl. Z ideových důvodů byla bolševiky poslána do zapomnění. Odmítla totiž prohlásit, že byla husa pitomá, když se v době Pražského jara (obrodný proces 1968) chtěla svobodně nadechnout. Stála si statečně na svém a neodvolala. Odvolali někteří její kolegové a museli tak učinit nedůstojně, před inkvizičními kamerami. Já jim to nevyčítal, snad proto, že jsem při jejich sypání si popela na hlavu, zaslechl to Galileiovské „a přece se točí“.
Uběhlo dlouhých dvacet let. A pak jsem jí spatřil. Objevila se při Sametové revoluci na balkoně Melantrichu. Její tvář jsem vnímal jako symbol, jako zvěstování, že se boží mlýny stále točí, ač jsme tomu skoro přestali věřit. Byla to doba plná emocí a ani já se jim neubránil. Trochu jsem se zarazil, když začala zpívat pro plný Václavák Modlitbu pro Martu.
„Ježíš holka, to si vzala moc vysoko,“ zkoprněl jsem a palce mimoděk sevřel v dlaních. „Je podzim, všichni jsme trochu nachcípaný a ty takhle.“Má obava byla zbytečná, moje pěvecká favoritka zpívání ani po létech nezapomněla.
Uběhla další desetiletí. Už dávno se její písně vrátily tam, kam patří, a já si s ní občas i zazpívám. Musím se pochlubit, melodie zvládám výborně, jen v textech sem tam zakopnu.
Už ale dlouho postrádám tu, ve které zpívá, že spánek ohlídá spolu se starou mříží. Protože internet ví vše, zeptal jsem se tam. Seznam písní, který mi vševědoucí nabídl, měl skoro tři sta titulů a protože zvědavost je někdy silnější než spánek, začal jsem hledat. Jedna písnička za druhou. Marta se na mě z monitoru chvilku smála, chvilku mračila a dokonce mi i zatančila. Odolejte někomu, kdo má tu moc odvézt vás na křídlech času do let, které uplynulé roky obarvily na růžovo. Noci vánoční jsou dlouhé, ale prožité v dobré společnosti, utečou jako voda. Zpívala mi celou noc, a když ráno svítání zaťukalo na můj práh, tak spánek, co po mě ruku vztáh, měl příchuť medu.
Nevím čím to je, ale i po létech Marta Kubišová vypadá stále dobře. Určitě jí bylo shůry dáno a možná to bude i tím, že statečnost na kráse netratí.
