Divit se, že tenhle dávno provařenej byznys ještě funguje, netřeba. O nesmrtelnosti lidský blbosti netřeba diskutovat, je něco jako přírodní zákon, ale že i já přijdu se svojí troškou blbosti do mlejna, jsem nečekal.
Je to už ňákej pátek, dá se to považovat za jako promlčený a tak to na sebe můžu prásknout.
Počítač, který do mého života přihrál fůru nových pohledů, jsem vlastnil v té době krátce a s některými nabídkami či výrazy, jsem měl problém. I zkratky mi dělaly potíže. Že USB kabel nezaměňovat s OSB dřevotřískovými deskami, či se sovětským KGB, byl opravdu jen mini detail mých potíží.
„Pojedu s tebou na chatu.“ Textu moc nerozumím, ale něco v tom smyslu nabízí krasavice ve spodním prádle na mém monitoru. Co to je za pitomou nabídku. Jak může vědět jestli chatu mám nebo ne. To bude nějaká bouda, usoudil jsem, ale tu dívenku na monitoru ponechal. Je mladá, hezká. Takových jsou tucty, to vím, ale tahle má takovej oduševnělej výraz. Její krása se snoubí s inteligencí, to se pozná a já se přistihuju, jak si před obrazovkou mlsně kroutím knír. A co navíc, já chatu mám. Počkat počkat, to nemusí bejt úplná blbost, jen popřemejšlej. Podívej, jak to dneska s mladejma vypadá.
Ženský byly vždy romantičky, v tom jim, my chlapi, nesaháme ani po kotníky. A dnes, jak se mi zdá, ten rozdíl je ještě markantnější. Vidím to třeba, když jdu se psem kolem sokolovny, kde jsou lavičky s posedávající mládeží. Když zrovna nehulákají vulgarity, mládenci s napomádovanejma vlasama a pohledem přilepeným na displeje svých mobilů, moc romanticky nevypadají. Někdy je mi těch děvčat až líto i když jsem i z jejich úst ňáký to sprostý slovo taky slyšel.
Vůbec se nedivím, že se některejm mladejm holkám líbí starší muži, jak jsem někde pochytil a jak je to krásně vidět na stránkách bulváru. Když ve svý úvaze odstřihnu zlatokopky a ty, který se chtěj zviditelnit, zůstávají romantičky a tam jsem silnej v kranflekách. To je moje parketa. Trochu mi vadí, že mezi starším mužem a starým dědkem je přeci jen rozdíl, ale s konstatováním, jak vše je relativní, sebevědomí se mi vrací. Mlsně si volíznu knír a s přivřenýma očima dál rozvíjím příjemnou představu, která dostává tvar růžovýho obláčku.
Když tý krásce, která stále ještě visí na mém monitoru, nabídnu víkend na chatě u jezera s projížďkou v mým člunu, věřím, že neodolá. S večerem pak táborák s vonícíma buřtama a kytarou, která romantickou atmosféru znásobí. A začnu hned z vostra Askalónou, a taky temně hučící Niagára tam nesmí chybět. Když se nálada trochu rozvolní, přidám pivně rozpustilou Hospůdku začouzenou. To jsou jen tři akordy. Jestli si dobře vzpomínám, tak céčko, efko a géčko, to bych se svou zchromlou levačkou mohl dát.
„Zalez do hrobu dědku,“ okřikne mě moje zbabělý JÁ. „Chata je barabizna, kde snad největší cenu má to, nad voknem našikmo visící paroží dvanácteráka. A co to meleš vo jezeru? Ten bahňák, zarostlej rákosím a puškvorcem, do horskýho plesa má sakra daleko. A tvoje rozeschlá pramice s vrzavejma veslama, taky není žádnej šlágr. Jo a s tou kytarovou produkcí to hodně zvaž. Co jsi se seknul při štípání dřeva do ukazováku, tak si na kýťu nešáhnul. Jo prst se už dávno zahojil, ale je takovej nevohebnej, ztuhlej. Tahle zatuhlost ti možná chybí jinde, ale při hraní na kytaru to bude velkej hendikep. A taky se podívej na sebe, jak vypad……………“
„Drž hubu ty debile !! Já se tady snažím chytit štěstí za pačesy a ty mi budeš házet klacky pod nohy. To ti pěkně děkuju.“ Naštvaně vypínám počítač a v hlavě růžový myšlenky.
Krasavice mi ale z makovice nevypadla. Ne ne, žádná láska na první pohled. Jestli jsem se do něčeho zamiloval, tak do dokonalosti svojí a svýho romantickýho scénáře, kterýmu by málokterá odolala. Vo tom žádná. Ještě se zeptám mojí jednadvacetiletý vnučky. Je tak trochu s dědou kámoška. Študuje ňákej humanitní směr, má mladistvej rozhled, žádnou babskou přízemnost. Ta mi to pomůže doladit. Její mejlová odpověď přišla obratem.
„Dědo dědoušku, rozdíl mezi chatařením a chatováním je něco jako nebe a dudy. Pozdravuj babičku a měj se hezky – Denisa
P.S. ...a nikomu to neřeknu.
