zakřičel malej sousedovic Ládík z okna do ulice senzaci první kategorie. Hned ale v okně zmizel a bylo slyšet jen řev a Ládíkovy prosby, aby ho maminka nebila, protože už to nikdy neudělá.
Psala se tehdy padesátá léta a přesto, že na pražské proletářské periférii nevládla žádná ortodoxní hygiena, cejch všivák nebo všiváci, hrozil veřejným zatracením.
Já si teď dovolím udělat přes své window to samé, co Ládík tehdy z okna před dlouhými desetiletími. Určitě bych si to nedovolil, kdybych nevěděl, že hygienické praktiky v naší rodině, hlavně ze strany mojí ženy mi kolikrát připadájí jako přehnaná buzerace. Skříňky a poličky v koupelně či WC, mají podobu skladu dobře zásobené drogérie.
„Broučkové utíkejte, Chemickej Alí troubí do útoku,“ komentuji manželku na válečné stezce se sprejem Biolitu v ruce. Každý minivetřelec je odsouzen k chemickému trestu smrti, každý zápach je okamžitě popraven barevnými kuličkami v toaletní míse, či vonným gelem číhajícím v rohu. Ač je v tomto žena nekompromisní, přesto se mi podařilo malé vítězství v dohodě, že pavouci v garáži a v suterénu se nechávají žít.
Ale zpět k tomu zavšivenému problému. Vešky napadly obě vnučky, které u nás trávily pololetky i jejich milovanou babičku. Psa Bobše i mě ušetřily. Mohl bych si v této souvislosti přihřát polívčičku o své čistotnosti, ale neudělám to. Nikdo by mi to nezblajznul, jednak mě znají a také vědí, že vši vegetí ve vlasech, které děda už dávno nemá.
Byla by to jen vší epizodka, která by nestála ani za zmínku, kdyby se to nestalo opakovaně. Kde je toho příčina. Kdyby měly mršky alespoň pruhované zadečky, tak bychom věděli, že jsou na vině Amíci. Udělali nám to totiž už jednou, to když v době budování Jednotných zemědělských družstev, poslali na naše lány, mandelinku bramborovou s výrazným pruhovaným symbolem z jejich státní vlajky. Yenkiové v tom tentokrát nebudou, tak kde je zakopanej pes?
„V penězích,“ vloží se do mých otazníků manželka.
„Co to říkáš, v penězích, to snad nemyslíš vážně. Já si vzpomínám, jak asi v druhý třídě úča Ševčíková tahala za uši mojí spolužačku Kobylkovou, že má za ušima muňky. „Ať ti to máma namaže petrolejem, nebo ty vši dostane celá třída,“ žádala tehdy rozčíleně třídní. Věčně rozcuchaná Kobylková vypadala jak malá čarodějnice, to je pravda, ale asi ten petrolej tehdy zabral, protože si nevzpomínám, že bych vši někdy měl. Jo blechy jo, ty mě občas potrápily, ale tam byl na vině Míša, pes mýho dětství. Ten byl samá blecha a já mu je v kožichu lovil. Hele, poslouchej, já ti v tom měl takovej cvik, že mi žádná potvora neutekla. Hranou otevřený dlaně jsem jel proti srsti a ve vzniklý pěšince v bílým podrostu jeho zrzavýho kožichu……….., hele počkej, kam deš?“
„Pryč, protože já vo voze a ty vo koze. Já myslela, že řešíme současnost a ty vytáhneš něco, co s tím vůbec nesouvisí. Jo, a abych zůstala u těch peněz, tak odvšivovací set, igelitová přilba, lahvička s chemií a k tomu přiložený všiváček stál přes tři stovky. Můžeš mi oponovat, že to není problém, ale svobodná máma se třemi dětmi a na podpoře tě s takovou radou pošle ke všem čertům a možná, že i dál.
Asi bude mít manželka pravdu a já už nenapíšu ani řádku, protože se z toho všeho začínám drbat po celém těle.
