„Mami, ten pán, co vobčas jde naší ulicí je asi nemocnej, protože chodí takhle,“ a pro názornost jsem se já, malej kluk, ohnul v pase a v hlubokém předklonu přešel kuchyni.
„Asi jo, jestli se tomu dá říct nemoc, pak je to stáří,“ odpoví máma po krátkém zamyšlení.
„Ale děda s babičkou sou přeci taky starý, ale takhle nechodí.“
„Jéžiš, buďme rádi, že děda i babi tuhle nemoc nedostali i když už mají svý léta,“ sepnula máma ruce a vzhlédla ke stropu, jakoby tam někde nahoře prosila o přímluvu za své rodiče.
Myslím, že od té doby, jsem se tomuto přestal divit a ochuravění stářím začal vnímat jako přirozenost. Ti kulhající, pomalu jdoucí, podpírající se hůlkami, holemi či nejrůznějšími berlemi, jsem pojal jako něco naprosto normálního. Jako něco, co do života patří, co vlastně nestojí ani za povšimnutí a navíc, co se mě ani netýká. Teď, kdy za mými dveřmi netrpělivě přešlapuje sedmý křížek, těšící se jak se mi pověsí na krk, to vidím trochu jinak. Tiše a nenápadně se vkradla otázka, kdy vlastně stáří začíná?
Ve dvaceti jsem nad čtyřicátníky dokázal ještě přivřít oko, ale padesátníci, to bylo něco jako kmeti. S přibývajícím věkem jsem hranici posouval a neměl jsem s tím problém. Úskalí tohoto pociťuji až dnes, kdy se mi zdá, že to není už kam pošoupnout. Možná, že je v tom i obava z toho známého „konečná, prosíme, vystupte!“.
Tonoucí se stébla chytá, a já, topící se občas v černých myšlenkách, jedno ze stébélek našel ve vyjádření slovenského herce Kukury.
„Jestliže dokážete vystoupit z Porche a můžete sníst, na co máte chuť, tak i když máte roky, starej nejste“.
„Ale pendrek, co mi tady říkáš, seš vedle jak ta jedle,“ nesouhlasí se mnou soused, se kterým čas od času přemýšlíme nad nesmrtelností chrousta. „ To pravý stáří nepřichází přes tvoje klouby, šlachy a svaly. To je třeba brát jen jako avízo, jako zdviženej prst. Máš sice pravdu, že tělo je stvořený pro pohyb, a když to skřípe je to blbý, ale není to tragédie. Neštěstí je, když ti přestane fungovat mozek. To teprve pak začíná stáří. Podívej, co pohybově hendikepovaných žije plnohodnotně, většinou duchovním životem a na druhý straně, co relativně mohoucích životem bloudí.“
Sousedův názor jsem přijal bez reptání a v této souvislosti si vzpomněl na horolezecké desatero, které jsem kdysi někde četl. Na některá přikázání, která radila, jak přežít fatální krizi v horách, si vzpomínám jen matně, ale poslední dva punkty mi zůstaly v hlavě.
9) - když ti mozek říká, že už dál nemáš sílu, nevěř mu, protože jí máš ještě celou třetinu a ta, když zabojuješ, ti může zachránit život.
10) - když mu ale uvěříš, že je to konec, tak je to opravdu konec.
Štěstí přeje připraveným a tak je dobře vědět, že vrzání a píchání v kloubech je jen provozní problém. A taky nevěřit všemu, co nám dispečer v naší mozkovně říká. Už jsem ho párkrát přistihl, že občas mele nesmysly.
