Poslanec za KSČ(M) pan Kováčik v jednom z televizních pořadů poměrně plamenně protestoval proti průjezdu americké obrněné kolony přes naše území. Zároveň poutal na protestní akci k této příležitosti někam na Václavák. Prý jako demokrat respektuje naše závazky ke spojencům, ale vadí mu, že se už nejedná o průjezd, ale o pobyt cizích vojsk a ten musí schválit, dle ústavy, parlament.
„Necháme si udělat právní rozbor a vše bude mít dohru v parlamentu,“ vyhrožuje. Prostě řečeno, my vám ještě zatopíme.
Nemusíme dlouho listovat v historii, chceme-li se zeptat pana poslance, jak vyplnil kolonku v žádosti při vstup do normalizační KSČ, kde se musel kladně vyjádřit k vojenské agresi a okupaci v osmašedesátém. Byla taková doba. Kdo chtěl v té době politického temna vyčnívat více nebo méně z šedi davu, musel souhlasit s okupací našeho státu cizí mocí. Myslím, pane Kováčiku, že vaše „ANO“ v příslušné kolonce v žádosti o vstup mezi rudé bratry i tehdy kolidovalo s ústavou, kterou se nyní tak zaštiťujete. Ti, kteří zrádné ano nevyslovili, a byla jich většina, vám po Sametové revoluci možná odpustili, ale určitě nezapomněli. Vy a vám podobní jste samozřejmě také nezapomněli, jen jste se oklepali. Čumím se spadlou bradou nad vaší drzostí stejně jako před desetiletími, když se na podzim v 69-tém, u příležitosti Velké říjnové revoluce konalo slavnostní setkání sovětských vojáků s našimi pracujícími v pražské Lucerně. Bylo to rok a něco po 21. srpnu, kdy nám Rusové jasně ukázali, jak vypadá přátelství dle jejich představ. Věřil jsem, že stejně jako znásilněná, nikdy násilníkovi neodpustí, ani znásilněný národ nezapomene na ztopořené hlavně ocelových argumentů.
A tak začala normalizace, která vystřídala celonárodně vítaný obrodný proces ze 68 roku. Časem jsme se přestali divit a začali si dílem zvykat, dílem přizpůsobovat, dílem kolaborovat. Vděčnost k Rudoarmějcům za osvobození od nacistů ve 45, vystřídala nenávist po srpnových událostech v osmašedesátém. Z dříve slavné Rudé armády se stali nepopulární Rusáci – okupanti.
I nenávist je také těkavá látka. Viděl jsem to sám na sobě, kdy jsem se spřátelil s Rusem pracujícím u naší firmy. Při náhodném setkání s ním po letech, padlo mnoho otázek, jednu bych chtěl ale zmínit.
„Řekni mi Sergeji, víš, neleze mi do hlavy, jak může mít Putin tak obrovskou podporu se svojí válečnickou politikou. Chápej, v osmašedesátým nám Brežněv s pomocí tanků vysvětlil, jak a co máme dělat. Později se za to Gorbačov omluvil a označil to jako velkou chybu. Že se po čase na carskej trůn vyškrábe Leonidův pohrobek, se bohužel může stát. Nepochopitelná je ale jeho podpora u ruské veřejnosti, kdy se stejnou brežněvovskou tankovou rétorikou začne cizímu státu poroučet, co má dělat.“
„Nět, éto tak nět. Ukrajina bratrskyj naród,“ čelí mému nepochopení ruský kamarád, o kterém jsem se už dříve zmínil zde.
„My ale taky byli váš slovanskej bratrskej národ, než sme vás začali nenávidět, ale fest. Myslím, že ste to na Ukrajině pěkně posrali a o ukrajiskýho bratra právě přicházíte.“
Ruský kamarád se začíná ošívat a stále opakuje, že je to politika, že Ukrajina i když samostatná, patří k Rasíji a ne Amerikáncom.
„Sergeji, jak dlouho tady v Česku žiješ, dobře přes dvacet let. Představ si situaci, že za tebou přídou Rusové a budou tě nutit, ať se vrátíš tam kam patříš, někam k rodné Oděse. V Praze máš byt, ženu, děti, vnoučata a tak je pochopitelně pošleš k šípku. Kyjev chtěl udělat vlastně to samý, jen ve větším rozsahu a tobě to do tý tvý dubový palice neleze. Víš, co ale neleze do tý mojí? Jak můžou v dnešní době dokonalých informačních technologií, řadoví Rusové fandit Putinovi. Copak nevidí s nimi neporovnatelný životní standard třebas, co já vím, Belgičanů nebo Dánů?“
„Da vídi, dobže vídi, ale taky vídi, že se jich nikdo nebojí.“
P.S. Boj se toho, kdo se tě bojí.
