Jdu s dcerkou na Strossmayerovo náměstí vrátit do výkupny lahví své hříchy proběhlého týdne. Najednou se mi holčička před Dopravním podnikem vytrhne a mojí setrvačnost zastaví až její otázka, „tatííí, co to je?“
Na její malé dlani leží velkej balík peněz. Je svázán bankovní páskou s cifrou 10.000 Kčs.
Chvilku se rozhlížím. Jindy frekventované místo zeje práznotou. Nikdo nic nehledá, nic neshání a tak prachy letí do tašky mezi flašky. Na náměstí ještě nakoupím a valím domů. Přiznávám, že trochu jako v mrákotách. Dnes deset táců zase není až tak moc, ale tehdy, v sedmdesátých letech, to byly čtyři průměrné platy, možná dnešních sto tisíc. A tady už se musí přemejšlet, zavelelo moje IQ. Jo, celou cestu zpět se mi určitě hulilo z hlavy. Mohl jsem vycházet z jistoty, že nikdo nemá tušení, že jsem nálezcem, stejně jako já v té chvíli neměl zdání zda poctivým či ne.
Doma s manželkou, která byla na mateřské s druhorozeným synkem, padlo několik variant, ale nakonec zvítězila ta, že naše štěstí nebudem stavět na neštěstí jiných. Zvedám sluchátko a volám na okrsek VB (policie).
„Dobrej večír, chtěl jsem vás poprosit, kdyby někdo u vás nahlásil ztrátu peněz, tak já nějaký našel a bydlím v Argentinský………...“
„Ne ne, soudruhu, takhle to nefunguje, jak jste říkal tu adresu,“ ozvalo se z druhé strany drátu a snad během deseti minut za našimi dveřmi stál uniformovaný ochránce veřejného pořádku. Vzal si prachy s tím, ať se u nich zastavím na sepsání zprávy o nálezu.
Příští den to na okrsku šlo rychle. Než mě vyponklonkovali, ve dveřích jsem se ještě otočil a zeptal, co když se nikdo nepřihlásí. „Tak to propadne státu“, s nepřehlédnutelným úšklebkem konstatoval nadstrážmistr a já v tu chvíli leccos pochopil. Tahle hořká pilulka se nedala spolknout a dál trpce vyčítala.
„Proč, ty pitomče, sis zvolil model maminky, co si šla koupit, já nevím, třeba automatickou pračku a teď doma pláče nad ztrátou. Jsou i jiný alternativy, tak proč si je nehodil na stůl. Jako třeba. Noční Prahou běží chlap ve škrabošce a z pytle přehozenýho přes rameno mu padají prachy. Do toho pak vstoupí paní Štěstěna a ve své bezbřehé spravedlnosti, přihraje šanci potřebnýmu.“ Na další alternativy už bylo pozdě a tahle hořká pilulka se rozpouštěla v puse velice pomalu.
Dlouho bylo ticho, a já už jsem se v noci pomalu přestal probouzet z pitomejch snů. Až se to všechno najednou vrátilo v místě, kde bych to nečekal. V práci jsem procházel chodbou s informačními nástěnkami, u kterých stál jeden můj kolega a hlasitě se divil.
„Čet si to ty vole, co je to za debila, našel deset táců a von to ten vůl vrátil“. Kouknu na vývěsku, kde ředitel podniku uděluje pochvalu svému zaměstnanci (moje jméno), navíc ozdobenou tisícikorunovou odměnou. Ještě před chvilkou jsem byl schopen chodit kanálama a najednou cítím, že je všechno jinak. Přesto vítězoslavná fanfára zůstala v mém nitru, dál si užíval svojí anonymitu v novém kolektivu, ale ten kámen, co mi spad ze srdce, byla moje soukromá atomovka. Že i Večerní Praha krátkým sloupečkem s paňáčkem smekajícím klobouk uvedla moje jméno bylo jen dokreslení. Můžete mi věřit, že to hlavní bylo v prozření, že jsem neudělal špatně. A to mě ještě čekal happy end.
Asi po týdnu se za našimi dveřmi objevil pár asi padesátiletých manželů. Během chvilky paní uvedla, že je mzdovou účetní z hloubětínské vozovny a při převážení peněz na výplaty jí z tašky vypadl námi nalezený obnos.
„Tady, když se neurazíte, něco pro vaše děti“ a otevřela tašku s pomeranči a banány. Je jiná doba, já vím, ale tehdy to byl drahý a exotický dárek. A pak jsem byl obdarován i já. Objetím a poděkováním, že jsem jí vrátil důvěru v mladou generaci, ale i navrácení její pověsti jako mzdové účetní. Bylo to dojemné a myslím, že její slzičky tehdy našly odlesk i v mých očích. Jen si po létech už nejsem úplně jist, jestli moje dojetí nepramenilo spíše z poznání, že možná až takovej pitomec zase nejsem.
