Na řídítkách jsem zmáčknul vyšší „lévl“ a pořádně to rozjel. Zelená ručička displeje stoupala stejně jako moje nadšení, že jsem fakt dobrej.
S vítězným pokřikem jsem předjel vnučky na kolech, právě bojujících s mírným dokopečkem. A pak se to stalo. Poslední, co si vybavuju je, jak letím přes řídítka toho ďábelskýho koloběžkovýho stroje.
Prý to první salto mortále bylo jak vystřižený z čítanky, i do varieté bych s ním asi mohl. Ten druhej kotrmelec už byl hodně rozcuchanej a pak nastalo ticho.
Ležím na zádech, koukám na oblohu a tápu, vo co tady jako de. Nade mnou se vznáší dva andělíčkové a oplakávají mě. Že by až tak. Ne, neoplákavají, oni pláčou a jejich „Dědo, dědečku, tobě teče z hlavy krev,“ mě vrací do reality.
Stojím nahatej v kuchyni, moje samaritánka něčím natírá můj silniční lišej a vyčítavě mlčí. Mně taky do řeči není. To je tak vždy, když bohatýr ze sebe udělá pitomce, to se prostě nevokecá.
„Prej si udělal dva kotrmelce.“
„A jéjej, cácořice žalovaly, cóó,“ mračím se.
„Ale vůbec ne, tahala jsem to z nich jak z chlupatý deky. Myslím, že eště teď jsou v šoku, brání žena vnučky, ale dál mě palicí výčitek mlátí po hlavě. Někdy zalituju, že nemáme italský manželství. Letícímu talíři uhnete, ale ženino mlčení si mě najde kolikrát i pod peřinou.
„Prej jste byli v hospodě.“
„V hospodě jsme nebyli, ale na terase, tak jako obvykle. Dali jsme limču, pivo, pětkrát „Prší“ a kolem Litavky valili domů. No a tam se to stalo. Ta blbá koloběžka s dědkem řízla vo zem, to jsi chtěla slyšet, nebo co vlastně chceš,“ začínám se trochu stavět „na pacičky“, jak říkaval můj táta. „Všechno zavinil náš synáček, proč mi tu pitomou koloběžku pučoval,“ zkouším se o svojí pitomost podělit. „Prej taťko, ať to máš s holkama přes prázdniny jednoduchý, tohleto tě bude vozit samo. Já ti něco řeknu, kočičko, takovouhle blbost za dvanáct táců bych si nikdy nekoupil. Jó, jsem rád, že se našim dětem daří, ale tomuhle už se říká roupy. Má to malý kolečka, nebezpečně úzký řídítka, ty když se ti zvrtnou letíš,“ melu si svou, jen nepustit samaritánku ke slovu. Ta jen vrtí hlavou, kdy že dostanu rozum.
Suma sumárum to dopadlo dobře. Ranky byly, díky deformačním zónám co má každej tlusťoch, jen povrchvý, až na ten hrudníček. Pomlácený žebra prej bolí víc jak zlomený. No, spaní tři neděle v křesle jsem taky přežil a než cácorkám skončily prázdniny, děda byl zase ve formě.
