To konstatoval jeden vtipálek od mikrofonu Frekvence 1 a jeho mikrofonová kolegyně to ocenila výbuchem smíchu. Ten pořad, kde se popík prokládá vtipnými reakcemi dvojice ze studia, je opravdu k popukání.
No já jsem se za břicho nepopadal a ne proto, že jsem důchodce, ale nemám rád tu „sitkomáckou“ legraci s impulzy, co mi říkají, kdy se mám smát.
Nic proti tomu, moje vnučky Ozáka přímo žerou, ale já mám jinou školu. Dříve to tak totiž nebylo. Za Felixe Holzmanna, nebo Jaroslava Štercla nemusel nikdo publikum pošťuchovat ke smíchu. Ti dva, a byla celá řada i jiných, to dokázali sami a bravurně.
K „sitkomácké“ dokonalosti to poslední dobou přivádí televize Barrandov. Pan Soukup si pro svůj humor dokonce pořídil i ochotné publikum. To asi pro autentičnost. Možná ho to ani moc nestojí, pro klaku je dobrá mzda i to, že budou v telce. Ale pane řediteli, není to vono. Politická satira asi nikdy nebyla jednoduchou disciplínou a vy to jen dokazujete. Třeba pan Šimek na téhle parketě žádnou klaku nepotřeboval, měl plný sál řvoucí smíchy a věřte či ne, ještě mu za to zaplatili.
Ale zpět k těm důchodcům v úvodu, co jsou dnes, podle mladých mistrů silnic, za volantem úplná trdla. Nebojím se říct, že dnešní dědkové o autech vědí víc než součastní mistři dálnic. Za socíku každý kdo měl auto, musel být tak trochu mechanik. Většina z nás věděla kde je dopravní čerpadlo, karburátor, akumulátor, to kvůli hladině elektrolytu, svíčky jsme si měnili sami, šponování řemenu a výměna oleje taky patřila do našich dovedností. Na složitější věci jsme měli většinou meloucháře od fochu.
To proto, že tehdy nebylo tolik servisů, kde by se ve vratech nudou šťourali zaměstnanci v nose. Byla to tak trochu automechanická elita a dávala vám to kolikrát pěkně„sežrat“. Dostat se do jejich spárů neznamenalo, já pán, ty pán. Tam jsme byli často za žebráky a pitomce, vážně nepříjemný pocit. A tak většina z nás, co mohla, to si u svého miláčka raději udělala sama.
Než skončím se svým výčtem, že to tehdy nebyla brnkačka, ještě přidám buzeraci od esenbáků (policie) a jejich zdivočelé smečky pomocňáků se žlutými páskami na rukávech (Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti). Tehdy z každého motoru kapal olej. To bylo na techničák a tak jsme se chovali uctivě. Těm blbům to dělalo dobře a my jsme po pár kilometrech tu hořkou slinu spolkli.
Jasně, je jiná doba a vy mladí máte možná pravdu, že elektroniku, co dnes nabízí palubní desky moderních aut umíte ovládat lépe. Ale auto pořád zůstává autem. Kastle, motor, kola. Jako tehdy i dnes je to úžasně fungující organizmus. To, že otočím volantem, někde v jeho útrobách nějaký sehraný mechanizmus pootočí s koly. Jiný mechanizmus na otočení klíčku ochotně nastartuje motor. Diferenciál bez reptání pohlídá, aby se v zatáčkách vnější a vnitřní kola správně otáčela. Bylo by toho požehnaně. Jak říkám, úžasná věc a velice zajímavá. Když o tom budete chtít vědět víc, zeptejte se svýho dědy a nebudete se nudit.
