„Co vy Češi jste za blbej národ,“ obul se do mě Makedonec Vladko, se kterým jsem pracoval u jedné firmy.
„Sédym v hospode a dva chlapi se hádajů,“ vysvětluje špatnou češtinou situaci, která ho popudila. „Óni si nadávajů tý blbec, tý debíle. Pak na sebe krýčaj na celů hospodů.“
„No a co,“ skočím mu do řeči, „co je na tom divnýho, Makedonci se nikdy nad kořalkou nepohádají.“
„Ale táky, táky pohádajů, jenže vy si pak sédnete a chlastáte dál, jakože nic.“
„No tak si to vyříkali a život de dál, co se ti na tom nezdá.“
„Né Zdenko, tak né. Óni urazili svóju česť a tak si musej dát do držky.“
Tak tohle jsem nečekal, skoro mě to šokovalo. Koukám Makedonci do očí a nechápavě vrtím hlavou.
„Víš, Vladko a nebude to tak, že blbej Čech, jak ty říkáš, nejdřív přemejšlí a pak jedná, kdežto hrdej Makedonec začne dumat až při počítání vyraženejch zubů. Mám za to, že tohle je neštěstí vás Balkánců. Nechme toho, už jednou si mě nadzvednul, když si se mi snažil vysvětlit, že manželka v rodinný hierarchii není nic.“
„No nény, nemůže bejt, dyt to nény tvoja krv.“
„A kdo je tvoje krev?“
„Tátynek, máminka, brátr, tvoje déty-„ ve výčtu jsem ho zarazil otázkou „a co sestra?“ Trochu zrozpačitěl, ale připustil, že i ona.
„Podívej Vladko, někdy z tebe slyším muslima, Ne, počkej, neskákej mi do řeči, spíš uznej, že můžu mít i pravdu. Celý dlouhý staletí Alláhův gen na Balkáně řádil, tak připusť, že na tom může něco bejt.“
„Nemůže na tom byt nyc, já pravoslavný a muslimy nemam rád. Zdenko, óni blbí, mlátý hlavou o zem a víš co my jim délali na vojne. Héle, ony musí mejt prdél lévou rukou. Óny nesmí papír, jen vódou a tak v kasárnách byly na všech záchoda flašky. My vódu vylíli a dali tam žédidlo. Joj, Zdenko tý žváli,“ s pobavením dovyprávěl svůj zážitek z presenční služby v makedonské armádě.
„Vladko, jak je to možný, žijete pospolu stovky let a stále se nenávidíte?“
„Zdenko, óny su jíny. Dývaj na Bósnu, na Makedoniu, na Kosovo. Kde muslim, tam problém. Volej a vodu taky nesmícháš, to mi žíkal už dávno mój dedeček, když sem se tak blbě ptal jako ty ted mene.“
Tato stará vzpomínka na Vladka vyplavala na hladinu mé paměti, ač nehledána, jaksi spontánně. Nelíbí se mi, jak jsme přemlouváni k toleranci k netolerantním. Dnes bych makedonského „dedečka“ až tak nezatracoval. Naši předkové po dlouhé věky nemoudřeli na základě vědeckých institucí, ale vlastními a zděděnými zkušenostmi. Selský rozum je fenomén, nad kterým by se nemělo mávnout rukou. Erudovaní sociologové mohou dál sekat návody, jak se všichni musíme mít rádi, jak si pomáhat. Bezva, taky bych byl rád. Když jsme za totáče nadávali na bolševiky, měl jsem na oponenty jednu oblíbenou otázku. „Ukaž mi jedinou zemi, kde ten váš socialismus funguje.“ Tu otázku bych mohl, po minikorekci položit znovu, ale neudělám to, je to zbytečné. Účelnější mi připadá oslovit ty nahoře i ty mudrlanty v kavárnách, ty co stojí u hlásné trouby oficiální pravdy. Přestaňte míchat olej s vodou, do homogenní emulse svět ještě nedozrál. Je to škoda, ale je to tak. Jak musíme všem pomáhat, je přímo revoluční a tedy nebezpečný nápad, který když se rozptýlí v kouři zahulený kavárny, je ještě naděje, že to nakonec dobře dopadne.
