Začínala sedmdesátá léta. Já měl krátce po vojně a v mém bezuzdném řádění najednou přišel zlom. Jak to říci? Vypůjčím si známý verš - „Byla krásná jak nebe, já viděl sám sebe, jak sedám si blíž.“
Natrvalo dlouho a z toho přisednutí jsme najednou byli tři. Ta doba „malin nezralých“ měla velké kouzlo, ale postupně se nad ní stahoval mrak. Stále ještě kluk a trochu taťka, jsem rodinku se svým platem čtrnáct set hrubého nedokázal uživit. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že jen z lásky a ze vzduchu se žít nedá. Co ale s tím. Tehdy žádné sociální programy pro finančně trpící neexistovaly. Nebyly ani neziskovky, co by vás chápavě vyslechly a daly vám štempl na to, že máte právo na důstojný život.
Já bych tu tuctovou vzpomínku ze šuplíku „bejvávalo“ ani nevytahoval, nebýt článku jedné slečny, zřejmě se silným sociálním cítěním, která pranýřuje stát pro jeho lakomou sociální politiku. Evidentně se v oblasti dobře orientuje. Do řádků pro názornost hezky seřadila ty bídné sumičky, které neumožňují některým skupinám, většinou v evidenci na „pracáku“, důstojný život.
Ještě se vrátím do „tehdá“, abych autorce, která se na své stránce prezentuje jako nezávislá, svobodně myslící mladá žena připomněl, jak to tehdy chodilo. Pro své mládí to nemůže vědět a tak jen krátce.
Chodit do práce patřilo vždy ke zdejší přirozenosti. Ráno vstát, poslat děti do školy, vracet se odpoledne nebo k večeru, tenkrát nikoho neudivovalo. Věřte mi nebo ne, bylo to normální. Máme to v genech po svých předcích a jejich mozolnatých rukou. Proto asi drtivá většina tu pracovní povinnost brala jako normu, nikoli jako bolševickou buzeraci. Ani mě tehdy nenapadlo, abych finanční invaliditu mé peněženky řešil natažením dlaně. Udělal jsem to, co mnozí ostatní, vyhrnul jsem si rukávy. Třeba můj bráška byl tělesně postižený, ale stejně jako jiní, každé ráno, byť krokem Dustina Hoffmana z Půlnočního kovboje, chvátal do práce. Možná mu semtam ujela tramvaj, kterou ostatní doběhli, ale co, tak to na světě chodí. Přiznávám, že třeba pro moji blbost, mi taky fůra spojů frnkla, a kdyby to byly jen tramvaje.
A ještě doušku. Filantropické autorce tak maximálně věřím, že je mladá. O její nezávislosti a svobodomyslnosti, kterou deklaruje, ať v roli samoživitelky, nebo pracovnice nějaké neziskovky, nemůže být ani řeč. Obojí totiž stojí a padá na těch, co ráno vstanou a jdou makat. Ti se ale začínají mračit. „Doprdele, slezte z tý káry a pojďte taky táhnout, práce je dost!“
