„To říkáte ale pěkný voloviny, tak to vůbec nebylo“, skočil do hovoru tří dědků ženský hlas, jehož majitelka za našimi zády čekala, až jí automat naplní kelímek kávou.
Trojice rentiérů otočila pohledy od debatního stolku na názorového vetřelce. Trochu zaskočeni situací, koukají dědulové nechápavě na vrstevníka v ženským podání.
Naše rada „moudrých“, na jejichž moudrost už dávno není nikdo zvědavej, se tu schází ke klábosení ve vstupním vestibulu marketu každou středu v nějaký čas, ale tahle situace je novinkou. Většinou ti, co dostali chuť na kafe z automatu, nás míjí bez povšimnutí. Někdy možná s ušklíbnutím, „dědkové se doma nuděj“.
Já jsem tu „náplava“, ale místní kluci mě vzali kdysi přes nohejbal mezi sebe a pěkně nám to ladí. Je osvěžující slyšet, že se svými trampotami, co přinášejí léta, nejsem sám. Empatie vrstevníků je skoro dokonalá. Už dávno nehledám vcítění u mladejch, protože stále platí, že sytej hladovýmu nevěří. Sdělená radost se násobí, starost se trochu dělí a je u toho i sranda, protože i stáří se umí smát. A teď do tý debatní idylky hodila „vídle“ nějaká baba. Možná jsme se už nadechovali, že jí pošleme někam, kdyby se ta paní najednou neusmála svým amortizovaným chrupem s oslovením jednoho z nás.
„Jarouši, Jardo, no seš to ty? No jasně, Jarda Holickej. Říkali jsme ti Holátko.“ Oslovený kámoš zrozpačitěl. Je poznat jak chaoticky listuje v paměti, co v našich létech už není nic na nástěnku. Nebejt toho, že mu babka hodila berličku, myslím, že by to nedal.
„Nó, Marie Jáklová, pamatuješ, chodili jsme spolu na základku.“
„Jasně, Maruš, už vím“, jen opatrně přikyvuje. My ostatní s mírným úsměvem pozorujeme klopýtání kamaráda taženého do pravěku. Zdá se ale, než samotný setkání se spolužačkou mu větší radost udělalo, že ve svý paměti našel ten správnej šuplík.
Jo, je jiná doba, prolítlo mi hlavou. V časech „bejvávalo“ jsme holky oslovovali spíše my kluci. Kdo nebyl vyloženě fešák, musel zaujmout jinak, většinou kecama. A kdo to neuměl a použil třeba to voprejskaný, „slečno nevíte náhodou kolik je hodin“, to na naše kočky ani tehdá neplatilo.
A tak do našeho debatního kroužku vstoupil ženskej element. Ženský jsou fajn, to jó, ale nesmí bejt revolucionářky. Máňa věděla, že se scházíme každou středu a málokdy vynechala. Tahle Johanka z Arku naředěná Annou proletářkou nás zakrátko argumentačně přečíslila. Dokonce jsem si jí dokázal představit jako dominu v kožený zástěře a s bičíkem v ruce.
Netrvalo dlouho a začala nám bejt protivná. Jako sláma z buranskejch bot z ní čouhalo její přesvědčení, že vona je chytrá a my tak trochu ducha mdlýho. Prostě my byli pro ni a její pravdu pole neoraný, a to byla její parketa. Neměla ráda komouše. Ale jo, i my jsme si taky kopli, ale když to začala bejt vobehraná písnička, přestalo nás to bavit. Máňu ale ne. Jednou to Jarouš, její bejvalej spolužák, nevydržel a vytáhl trumf.
„Počkej Maruš, co to povídáš. Já si tě pamatuju, že jsi při slavnostních setkáních, jako třeba vo prvním máji nebo VŘSR v tělocvičně, seděla za předsednickým stolem. Dřepělo vás tam v tom školním výboru víc a já ti vážně nic nevyčítám a co taky. I většina z nás měla modrý košile s nášivkou ČSM (Československý svaz mládeže). Jen mi řekni, když už tě tady máme, co znamenalo tvoje gesto vztyčený pravice se zaťatou pěstí. To bylo nějaký svazácký hajlování nebo co. Já to nikdy nepochopil.“ Máňu to trochu přibrzdilo, ale hned přidala plyn.
„Hovno hajlování. To byl povel do sálu, abyste drželi huby. Dělali jste tam bordel a neposlouchali. A ty si příště takový kecy nech, takys nebyl svatej.“
„No nebyl, to máš pravdu, jen mě překvapuje tvůj názorovej kotrmelec. Za čím vlastně stojíš, za co bojuješ?“
„Za pravdu, chlapečku, vždycky za pravdu.“
No nic. Marie po tomto už mezi nás přestala chodit. Ještě chvilku jsme si jí brali na paškál, ale jinak to byla vlastně epizodka. Že si časem najde jinou partu, o tom není pochyb. To už je takovej typ lidí. Tyhle věčný bojovníky známe všichni. Světla ramp a mikrofony jsou pro jejich pravdu asi něco jako droga. Máňa tedy zmizela, ale příště si dáme bacha.
