Značky, zkratky, zmatky a setkání s místní faunou

Neměnit zbůhdarma barvu značky je již zmáknutý základ. Ovšem neméně důležité je dávat pozor, aby se nám vybraná mrška neztratila. Různě blízká setkání jiného druhu jsou pak jen více či méně vítaným zpestřením.

(den šestý)

Leháro-neleháro končí, před půl osmou se vyhrabu z postele, lehce pobalím a vydám se na snídani. Je sotva po deváté, když vracím klíč a jako první zamířím na pořádný nákup. Ve velkém Coopu až oči přecházejí z té nabídky, i tak se ale nezdržuju, naházím do košíku snad vše potřebné a vydám se ke kase. Paní přede mnou se zrovna dohaduje kvůli ceně paprik, prodavačka prská, že kód je každý den jiný, kvůli volání několika asistencí včetně vedoucí se zásek protáhne. Ještě zastávka v infocentru, konečně pořídím pohledy k poslání, a můžu vyrazit. Neodpustím si okouknutí kostelů včetně nemalé zacházky na kopec Dobrá Voda, už je po desáté, když Horní Plané zamávám a vyrazím po silnici do kopce.

Nahoře na rozcestí u Stifterova smrku se zapovídám s postarší dvojicí, po dvou dnech se opětovně zpovídám z plánů, a následně úspěšně minu správnou cestu. Nejprve nadávám na opět chybějící značení, naštěstí mě napadne si cestu na mapě ověřit a tak si moc nezajdu. Preventivně si zopakuju, že koukám po značkách a ne kde co lítá. I díky svítícímu sluníčku není další ztracení pravděpodobné, jen mě vyděsí telátko, které uprchlo z pastviny. Jsem velmi ráda, že žádný další kus nenapadne ho do lesa následovat. Během sestupu do Hůrky odmítnu další nabídku odvozu, opět se vyzpovídám z plánu postupu, tentokrát skupině kolistů, a po jedné už kotvím na autobusovém jakože terminálu v Černé v Pošumaví. Po obědě z vlastních zásob pořídím pár fotek, úspěšně minu infocentrum za kostelem okupovaným německy mluvící skupinou a zjistím, že mají všude zavřeno a kafe si tedy nedám. To bude absťák!

Začínám si nebezpečně věřit v orientaci v mapě, v Muckově správně odbočím na cyklostezku číslo 33 a za doprovodu spousty kolistů opravdu dojdu pod Liščí vrch, kde se bez nejmenšího problému napojím na zelenou. Až na všudypřítomné kloše nečekaně hladké! V půl čtvrté mi tak zbývá ujít sotva šest kilometrů, jenže sestup mi opětovně nejde a v očekávanou konečnou dobu jsem teprve u Vřesné. Občerstvení Route 66 by se mi hodilo, ale má rovněž po sezóně, projdu neuvěřitelně dlouhým kempem k několika lesním penzionům a následně kotvím na krátkou pauzu u frymburského cyklopointu. Než vypiju malinovku a zkontroluju stav ubytovacích zařízení na místní wifině, dozvím se všechno možné o rizikových těhotenstvích a předčasných porodech. Ubytování seženu na první dobrou, i když paní na recepci už zavírá. Než mě zapíše a zaplatím, vyzpovídá mě z již absolvovaného i plánů, oznámí mi, že mi dala slevu, a dovede mě na pokoj. Po sprše lituju, že jsem to nevzala i s vlasy, ze kterých vyčešu další dva kloše, a vydám se dolů na jídlo. Následně přetáhnu večerku, na pokoji je divné teplo, že by byl barák tak vyhřátý?

/předchozí díl: Člověk míní, bagry mění