Vážení sousedé, naučte se parkovat

Vytahuju ze skříně oblečení, ve kterém můžu dál než s odpadky. Džíny, triko, to načaté s lehce pubertálním obrázkem radši ne, svetr, který jde snadno sundat. Přihazuju do kabelky doklady od auta, ještě klíče a hlavně si pak nezabouchnout ty od bytu. Mimoděk si při otevírání lednice vzpomenu na mámin vtípek "tu nemoc si nezapomeň". O nemoc ale dnes nejde... Sestřička byla poněkud zmatená, když jsem jí své požadavky přednesla. Chtěla mi chystat recept, na který je do jara času dost. Prý ji možná raní mrtvice, než se tam dostanu. Bundu, šátek snad netřeba. Boje o opuštění bytu se nekonají, plyšák si pohotově ustlal na oblíbeném místě u počítače.

Před mým autem je volno, ale... Co je to za papír za stěračem? To není reklama, a ani oznámení o blbém parkování. "Dík že parkuješ jak čurák bereš 2 místa" hlásá vzkaz načmáraný na účtence. S ledovým klidem lístek zmačkám. Tady zase někdo myslel. Chápu, že o místa je na sídlišti neustálý boj. Připomínky o neúspornosti některých parkujících jsou na denním pořádku nejen tady. Často někde vidíte místo, kterého je škoda, ale pro cokoliv většího než Smart je prostě malé. Stačí, aby část aut odjela, po návratu se rozmístila jinak a tyhle zbytečně velké mezery bohužel zůstanou. 

Parkoviště byla před lety dimenzována na pár aut na panelákový vchod, nikoliv na minimálně jedno na byt. Tam není šance upíchnout auto téměř nikdy. Navíc máme ulici už dva měsíce rozkopanou a mimo všudypřítomné zákazy zastavení zbylo místo pro nějakých sedm nebo osm autíček. Když kousek ukořistíte, váháte, zda ho byť i jen na chviličku opustit, protože po návratu budete nevyhnutelně řešit problém "kam s ním". Minule - kdy to je bylo, no včera určitě ne - jsem auto hrdinně a hlavně bez problémů nacpala do vcelku malé mezery. Vzácný okamžik, kdy se to i při blonďatém mozku povedlo. Nenechám se nějakým inteligentem vytočit víc, než je nutné. Ještě než se mi podaří vyjet ze sídliště, do mezery schopné pojmout dvě auta zajíždí bílý kombík. Nedělám si iluze, že by to druhé mohlo vydržet do mého návratu.

V čekárně sedí dvě paní, tak jakýpak blázinec hrozící mozkovou příhodou? Dostala jsem příkaz nečekat a zabouchat si na dveře, ale tohle zvládnu. Dveře ordinace zjevně moc netěsní. Prestarium a panáčky slivovice, hm, zajímavá kombinace, spokojila bych se jen s tím panáčkem. Uvědomím si, že dnes nebude ani ten. Sestřička vybíhá z ordinace s telefonem na uchu. Komusi vykládá, že je ještě v práci. Zmizí za dveřmi místnosti pro personál. Zdá se, že ty těsní líp. "Je tam dáma, poďte, řikala sem vám, že nemáte čekat!" Táhne mě do ordinace. "Kam to chcete?" Usadí mě vedle kartotéky. Nějaké GDPR asi kde nic tu nic. Obvyklé litanie o ubližování a nekoukání se a už mě čeká jen cesta domů.

Ano, předpoklad byl správný, už se nevejdu. Ten bílý kombík stojí pěkně uprostřed původního dvojmísta. Pak kdo tady parkuje jako... píp! Objedu blok a zaparkuju na hlavní. Snad se brzy nahoře něco uvolní. Ne, nebudu se vztekat, říkám si, když kousek před vchodem opět zahlédnu to neúsporné parkování. Mám přece mít klid...