Šťastné a veselé divné Vánoce

Milí přátelé, návštěvníci pravidelní i občasní, jste připraveni? Máte uklizeno, napečeno, nakoupené dluhopisy pro děti a výhodná megabalení respirátorů pro babičky, vyřízené vstupní testy osobní bezpečnosti...?

...nebo jste týden lezli po čtyřech se zablokovaným krkem, o poznání déle bojujete se symptomy stresu nataženého z okolí (poslední týden už nejen vy, ale i spolubydlící), pořádně jste se nevyspali asi od října a deset měsíců absurdna vás tyhle dny dostalo tak, že už nemůžete? Tedy máte v přípravách ještě větší skluz než předloni, kdy jste na předsváteční blázinec v rámci lízání ran ve stavu nezaměstnanosti prostě a jednoduše pozapomněli?

Ano, zítra to bude přesně na den deset měsíců, kdy se pro exponované ten kolotoč roztočil. Někdy mám pocit, že už musím dopadnout a probudit se...

Jo, nějaké cukroví máme. Přijde mi nepovedené jako všechno poslední dobou. Ne, nestojím o cenné rady, kdy a jak a co tvořit a jak s výsledkem zacházet posléze. Víte co, vy všichni experti, je mi to šumák. Jíst se to dá. Pojďte si to všechno kolem užívat místo mě. A můžete mi přitom uklidit. Kecám, tak hrozný to není. Jen ta kuchyň by chtěla doladit. Jen co domatlám toho "kapra" z vloček a zeleniny. Doma zavládlo nadšení, že půlnoční je povolena. Že bychom po letech zašli? Spokojím se i pohledem na jesličky v prázdném kostele. Ani tak ne proto, že při 20% kapacity bychom se na mši tuplem nevešli ani do jednoho ze dvou pěšky dostupných kostelů. Frontu stát nebudeme a navíc je to neetické vůči těm, co chodí do kostela častěji než my. Rozumějte častěji než jednou za uherák. Za několik uheráků. Od jisté doby to nějak není ono. "Husiti" byli vždycky "moc civilní", jak pravila před lety babička důsledně trvající na svatostánku své víry vzdor zimě a pokročilému věku. A taky tam i bez omezení vstupu hrozí, že zůstanete stát venku. Dobře si pamatuju to nadšení z nového kněze u katolíků, co netopěj. Prý mívá narváno nejen na Vánoce. No, narváno vskutku měl, avšak jestli mi mše něco opravdu připomínala, bylo to kázání reverenda Jonese ze seriálu Doktorka Quinnová. T., as you said, the church has to evolve, but... Pocit zázračné noci, kdy i Bůh je blíž, se nekonal a nevylepšil to ani kazatelův tanec s kytarou v uličce. Nekorunovaný vrchol noci navíc přišel hned zpočátku. Jedna ze členek naší skupinky zřejmě vlivem nadměrné konzumace vína v předchozím průběhu večera nezvládla knězův polský přízvuk a rozřehtala se na celé kolo. Přesněji na celý kostel. Tvářit se, že ta žena k nám nepatří, uprostřed plné lavice nešlo. Aspoň jsme seděli. Další rok bylo hůř, měli jsme to na stojáka úplně vzadu a v řadě přede mnou jedna slečna omdlela. Umím si představit lepší zážitky v půl jedné v noci. Naštěstí se kolaps obešel bez hysterického záchvatu společníka té holčiny. Ne však bez výkřiku "co děláš?" po mém boku. Někdo, koho nebudu jmenovat, si totiž mimořádné události nějak nevšiml. (Zato já jsem byla připravena k ostrému startu od chvíle, kdy slečna začala jevit známky nepohody.)

A tak my si žijeme, ale na ty jesličky bychom fakt zajít mohli.

Jak to tu aspoň trochu optimisticky zakončit, když je člověk realista? Nebudu sem psát fráze, radši se zasmějte.

Jo a taky...

Kdyby někdo snad zatoužil po klasičtější produkci, vyberte si zde: