Pojď se učit

Stalo se již před nějakými pár lety, a celý ten rituál mi přišel lehce absurdní. Pobývali jsme u prarodičů, a v neděli večer mě právě oni dva povolali do kuchyně.

"Hele, pojď se učit!" Prohlásil děda bodře a ukázal na volnou židli. Na stole již byly připravené dva týdenní dávkovače na léky a dvě velké plastové krabice plné nafasovaných zásob na několik měsíců. Nechápala jsem, co se mám jako naučit. Na tabletkách stejně uvidím tak leda kulový, což se brzy ukázalo. Děda si v klidu připravil, co bylo potřeba, vše uložil zpátky do skříňky v kuchyni a odebral se pokračovat ve sledování televize. Babička odstartovala druhou fázi a s pomocí lupy a pinzety se pustila do kontroly správnosti.

Většina jejích léků měla podobu malých, bílých a kulatých tabletek, tedy z toho logicky nebyla moc chytrá a akce se zvrhla v hořekování, co když tam nemá některý den ten na tlak, nebo ho tam naopak má dvakrát. Nejspíš jen neskutečná šetřivost vlastní jim oběma zabránila likvidaci celého obsahu dávkovače a novému plnění chlívečků. To by bývalo bylo vhodné přenechat někomu, kdo si bude víc věřit. Až po letech jsem pochopila, CO jsem se vlastně měla naučit.

Nebyly to ty trapné věci jako chemická struktura účinných látek, reaktivita funkčních skupin, na kterých nás tak rádi drtili ve škole, technologie tablet a dalších lékových forem a dokonce ani vlastní účinky, o kterých jsem na začátku studií ještě netušila nic. Byl to prostý fakt, jak jednotlivé přípravky vypadají uvnitř krabičky. Což jsem pochopila až s praxí. Mnoho lidí dokáže velmi detailně popsat vzhled toho, co pojídají. Právě jen ten vzhled. Vybavenější mají u sebe i vzorek.

Vtip "Jaký léky berete? No takový ty malý, bílý a kulatý!" je najednou o dost méně vtipný. Špatná identifikovatelnost malých, bílých a kulatých tabletek je jasná, ale tu růžovobílou nebo žlutozelenou kapsli přece musíte poznat na první dobrou, když na to máte školu, ne?